Herec Václav Postránecký (+75) prohrál boj s rakovinou... Jaké byly jeho začátky?
Se zákeřnou nemocí bojoval ze všech sil, byla ale silnější než on… Václav Postránecký (+75) naposledy vydechl minulé úterý. Rakovina, léčba a chemoterapie ho v posledních měsících vyčerpávaly natolik, že na podzim musel přenechat svou roli v seriálu Krejzovi kolegovi Oldřichu Navrátilovi (66). Stejně jako pořad Receptář prima nápadů. „Pan Krejza si nezaslouží, aby mou nemocí trpěl. Stejně tak si to nezaslouží diváci,“ vyjádřil se herec. Krutou nemoc mu lékaři diagnostikovali loni na jaře. „Hodně dlouho mi natáčení seriálu dodávalo sílu a energii. Najednou jsem ale pocítil, že je čas přestat. A co se mnou bude dál, se uvidí…“ řekl letos v lednu pohublý umělec krátce po propuštění z nemocnice, kam se poté ještě na pár týdnů vrátil. Naposledy vydechl doma, v kruhu nejbližších.
Ze zámečníka hercem
Václav Postránecký se narodil 8. září 1943 v Praze. Vyrůstal ve skromných poměrech. Rodiče pracovali v obchodě a po večerech musela celá rodina nalepovat ústřižky z potravinových lístků. Maminka rozpoznala v synovi komediální talent, a tak ho odmala vodila do Dismanova rozhlasového dětského souboru. Už jako pětiletý namluvil Václav pro rozhlasovou pohádku postavičku Smolíčka pacholíčka. Neuměl tehdy ještě číst, tak se musel text naučit zpaměti. Jeho první výstup před kamerou se datuje do roku 1952, kdy si zahrál v dobrodružném snímku Konec strašidel. Na DAMU ho nepřijeli, vyučil se tedy zámečníkem, po divadle však pokukoval stále. Brzy se odstěhoval z domova, na čtyřiceti metrech čtverečních se tísnil s rodiči a dvěma sourozenci, a přesídlil do Liberce. Tam získal práci jevištního technika, na kterou vzpomínal s úsměvem. Byl nižšího vzrůstu a vážil tehdy jen 45 kilo, ale vybrali ho na oponáře. Jako herecký elév začínal ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti, pak získal angažmá v Brně. Poté působil v Městských divadlech pražských a roku 1979 se dostal do Národního divadla, kde hrál čtyřicet let. Na kontě má i spoustu filmových rolí. Asi nejznámější je komedie století S tebou mě baví svět. V přestávkách mezi natáčením si představitel jednoho ze tří tatínků, dirigenta Michala Adámka, četl. Vždy upřednostňoval klid a soukromí, nadevše si vážil rodiny. Jako mladý se totiž často stěhoval, střídal podnájmy. Deset bytů si vyzkoušel jako svobodný, další čtyři se svou ženou Helenou.
Bez manželky by nebyl
Do bývalé tanečnice se zamiloval na první pohled a láska jim vydržela přes padesát let. Rád vzpomínal, jak šel na námluvy: „Svou ženu jsem požádal o ruku tak, že jsem požádal její maminku. Zrovna v ten den dělala nudle s mákem, tak jsem ze slušnosti řekl, že si je vezmu, že je mám rád. Popravdě je rád nemám, ale ještě dlouho poté mi je vařila,“ zavzpomínal před lety Postránecký v televizi Nova. A protože v té době ztvárňoval roli ne příliš charakterního lumpa v představení Bylo nás deset, Helenina babička se vnučky ptala „Jak si můžeš brát takového parchanta?“ Nakonec pochopila, že se jedná o roli, a manželství Postráneckých bylo jedno z nejpevnějších. Zplodili spolu děti Lucii a Viléma, který vystudoval filmovou školu v Písku. Díky dceři se Václav stal šťastným dědečkem dvou vnuků, Filipa a Jakuba. Říkal, že kdyby se měl znovu narodit, tak jedině jako syn své dcery, protože ta ukázkově vychovává. Sám herec byl velmi spořádaný a disciplinovaný. Kromě natáčení také daboval, režíroval, učil a staral se o profesní Hereckou asociaci, v níž působil od 90. let a v letech 2005 až 2011 byl jejím prezidentem. Dostal divadelní trofej Thálie za roli Podkolatova v Revizorovi a cenu Františka Filipovského za dabing filmu Zločin v ráji. Ve chvílích volna se proháněl na elektrokole v Říčanech, kde žil a které miloval. Měl rád také Moravu a víno. Nejen kvůli filmům Bobule či seriálu Vinaři. Zdálo se, že tak aktivního člověka nic nemůže zastavit. Řídil se krédem, které převzal od herečky Květy Fialové (†88), že na stáří je vždycky času dost. Manželka Helena mu před několika lety zachránila život. Václav tehdy ulehl s vysokými horečkami a ona ho odvezla do nemocnice. „Tam se ukázalo, že horečky pocházely z otravy celého organismu, způsobené trombózou slezinné žíly,“ svěřil se tenkrát Postránecký. Žena ho doprovázela na natáčení i na představení Audience u královny do Stavovského divadla, v němž také hrál, dokud ještě byl kvůli zákeřné nemoci schopen pracovat. Když už byl odkázán na péči druhých, vyznal se: „Jsem vděčný a budu vděčný, že nevím, kde všude děkovat.“ A jeho poslední vzkaz veřejnosti zněl: „Děkuji všem za podporu, je to pro mě ta nejlepší léčba. Děkuji divákům, že se na mne dívají, že mne chtějí…“
Celý článek čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 20.