Opěrní pěvkyně Soňa Červená (92) překonala rodinné tragédie i hrůzy nacismu!
Neskutečně charismatická a silná žena, která si navzdory nepřízni osudu dokázala vybudovat oslňující kariéru. Operní pěvkyni a herečku Soňu Červenou (92) připravil komunistický režim o všechno - majetek, slávu, kamarády i rodinu. Jedinou věc si nikdy vzít nenechala, a to svou rodnou řeč. Komplikované bylo už i její dětství. S maminkou, která strávila dlouhé roky v koncentračním táboře, si k sobě nikdy nenašly cestu. I Soňa sama velmi trpěla, když v letadle přišla o své dítě. Přesto nikdy nesklonila hlavu a po třiceti letech v emigraci si opět dokázala získat srdce všech obdivovatelů svého zpěvu.
Červená se narodila v roce 1925 v Praze do významné rodiny. Jejím pradědečkem byl královéhradecký výrobce žesťových hudebních nástrojů Václav Červený, který vynalezl saxofon, jenže si ho nestihl dát patentovat. Sonin tatínek byl advokát a zároveň zakladatel kabaretu Červená sedma Jiří Červený. A právě s ním si nejvíce rozuměla. „S otcem nás pojila hudba. Skládal písně, psal básně, zpíval se mnou,“ svěřila Červená, která byla kopií svého táty. „Byl to bohém, muzikant, básník. Vše, co ve mně je, on probudil,“ přiznala. S matkou byl však její vztah poněkud komplikovanější. „Maminka byla jeho protipól, byla naprosto amúzická. Byla krásná, ráda chodila do společnosti, ale s kumštem neměla nic společného. Nechápu, jak se tihle dva lidé do sebe mohli zamilovat. Byli manželé celých deset let, pak se rozvedli. Otec od nás odešel a já jsem to těžce nesla,“ řekla. Otec byl totiž ten, co ji podporoval v její lásce k umění. Dokonce se na ni později chodil dívat do divadla, zatímco matka nepřišla nikdy. Možná právě proto, že si její mladší dcera zvolila uměleckou dráhu. „Byla jsem strašně stydlivá a lítostivá. Doma mi říkali – naše tragédka. Bydleli jsme ještě s mojí starší sestrou Jiřinou u Vltavy. Nic jiného než umění jsem dělat neuměla a nic jiného jsem si nepřála. Učila jsem se zpěvu a herectví a toužila po opeře,“ svěřila.
Koncentrák a útěk manžela
K divadlu ji postrčila její učitelka. „Dozvěděla se, že Voskovec a Werich hledají mladou zpěvačku a herečku pro svůj nový muzikál Divotvorný hrnec a poslala mě na audienci do divadla V plus W. Mezi několika uchazečkami jsem byla vybrána pro hlavní roli Káči Maršálkové a hrála jsem s Janem Werichem coby vodníkem Čochtanem. Celé to režíroval Jiří Voskovec a od roku 1948 jsme odehráli přes tři sta představení. Pak jsme se přesunuli do pražského Karlína. Tam jsem se setkala v několika muzikálech s Oldřichem Novým a Vlastou Burianem,“ zavzpomínala Červená. V osobním životě to ale tak idylické neměla.
Musela ustát velkou rodinnou tragédii, která začala po nacistické okupaci Československa. Její rodiče se dostali do koncentračních táborů. Sonin otec byl transportován do Terezína, matku odvezli do Ravensbrücku. Odtud se vrátila v roce 1945 úplně zbídačená. Ani po těžkých okamžicích si však Soňa s matkou cestu k sobě nenašly. „Ctila jsem ji jako svou matku, ona mě asi milovala. Ale společný vztah jsme nikdy nevybudovaly,“ přiznala. A čekala na ni ještě další rána. Její manžel František Slabý, který vlastnil továrnu na čokoládu, v roce 1948 emigroval a ji tady nechal samotnou. Soňu to velmi zasáhlo. „Náš vztah byl moc hezký. Ale jemu jako majitelovi továrny a nepříteli režimu nezbylo nic jiného, než utéct. Rozdělila nás ale doba a já jsem ho už pak nikdy neviděla. Myslím, že už nežije. Ještě jsem se tehdy doslechla, že měl těžký přechod, několikrát ho chytli, ale nakonec se dostal do Kanady. A tam jsem ztratila stopu…“ přiznala smutně. Ve stejnou dobu, tedy v roce 1948, kdy hrála u Voskovce a Wericha, i jí nabízeli emigraci. „Tehdy si mě pozval do kanceláře Jan Werich. Věděl, že můj muž utekl ilegálně přes hranice, protože byl takzvaný třídní nepřítel, a že jdou po mně. „Mohl bych vám pomoct k útěku, chcete?“ zeptal se mě. To bylo úžasné, protože on sám se tím uváděl do nebezpečí. Možná mě měl rád,“ prozradila. A i když to pro ni byla lákavá myšlenka, neutekla. „Žili tu moji rodiče i sestra a já bych je tady vystavila výslechům a trestům. Navíc jsem tady nechtěla nechat matku, která se vrátila z koncentráku,“ vysvětlila.
Jak to bylo po koministickém převratu a kdy přišla o dítě? Čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 25.