Jiří Danzinger (44) i jeho syn Jiří (15) z Olešnice - Modrotisk dělají nejdéle v republice!
Modrotisku, který je zapsán na seznam nemateriálního dědictví UNESCO, se v Olešnici na Blanensku věnuje už jedenáctá generace. Malou rodinnou manufakturu vede v současné době Jiří Danzinger (44). Jeho rodina vyrobí původním způsobem ročně kolem 14 kilometrů tmavého plátna. Současně patří jejich dílna mezi pouhé tři na světě, které dělají modrotisk z přírodního indiga. Za 200 let výroby modrotisku se stalo jméno Danzinger celosvětovým pojmem, své produkty firma vyváží například i do Japonska.
Podle záznamů v rodinné kronice přišel praděda Jiřího Danzingera na Moravu z Rakouska. Jako tovaryše ho později přijal v Olešnici jistý pan Weiss, jehož rodina zde plátna barvila už na začátku 16. století. Jeho dceru si v roce 1857 vzal Danzinger za ženu, a časem tak převzal i samotnou dílnu pod svá bedra. V Olešnici se tak modrotisku věnují už jedenáct generací. K produkci rodinné firmy se má i Jiřího syn, rovněž Jiří (15), takže poctivé staré řemeslo bude mít dalšího rodinného pokračovatele. Podle Jiřího Danzingera staršího má syn o modrotisk dokonce větší zájem, než jaký měl on sám v jeho věku. Modrotisk, resp. barvení látky v Olešnici přežilo i obě války. Nějaké využití se pro něj vždy našlo. Těžší období nastalo mezi oběma válkami, v době hospodářské krize, a tři roky po skončení války. I když v roce 1948 dědu Jiřího Danzingera nepotkalo znárodnění doslova, protože neměl žádné zaměstnance. Byl však zavřený kvůli zákazu vlastnění výrobních prostředků. „V roce 1948 šel pracovat do vírské textilky. Tím, že byl živnostník, a ještě s německým jménem, tak nesměl zastávat žádnou odbornou činnost. Dělal tak nočního hlídače nebo zametače. Svoje stroje nechal v dílně zavést pro jistotu pilinami a 200 forem schoval po sousedech,“ prozrazuje Jiří.
Pokračování firmy
Jeho dědu však nenadálá situace nezaskočila. Jezdil často na motocyklu do Prahy na ministerstvo, kde je přemlouval, aby mu výrobu opět povolili. „Když ho vyhodili dveřmi, vrátil se oknem, jak se říká. Neměl co ztratit. Později, když vzniklo Ústředí lidové umělecké výroby a děda dokázal, že barvířská rodina sahá až do 16. století, byla dílna v roce 1956 obnovená. Děda ovšem neměl zájem, aby řemeslo spravoval někdo jiný. Navíc znal všechny receptury. A tak Ústředí lidové umělecké výroby zažádalo tehdejšího ministra školství, aby mu udělil výjimku. Nakonec to vyšlo a mohl se svojí rodinou v řemeslu pokračovat.“ Většina obyvatel Olešnice potom v dalších letech ani netušila, že jeho děda znovu vyrábí. Prostě se u dílny jednou za měsíc jen otevřela brána, aby se dovezly suroviny a odvezla produkce. Hodně se tehdy výrobky Danzingerů vyvážely na Západ i do Japonska. A jak se k modrotisku vlastně Jiří dostal? V roce 1994 se stal textilním chemikem ve Dvoře Králové. Nad pokračováním rodinné tradice tehdy až tak moc nepřemýšlel. Jenže zapracoval osud. Textilní průmysl ve Dvoře Králové skončil, a tak se Jiří vrátil domů. A před lety převzal od táty celý chod společnosti.
Býval oblíběný
„Předchůdce modrotisku je modrá, pracovní látka. Indigem se kdysi barvily i džíny zlatokopů. U nás se jím zdobily šátky nebo přehozy přes postel. Tedy věci denní potřeby. Z dnešního pohledu šlo o levný materiál. Lidská práce neměla tenkrát takovou hodnotu a materiály si většinou zákazníci dodávali sami. Pomalu každý měl doma tkalcovský stav. Utkal kousek lnu, který si přišel obarvit a později přebarvit. A dělaly se tzv. double tisky. Představte si zástěru. Na jedné její straně byla jedna kytka, na druhé straně druhá. Chodíte v jednom vzoru, zástěru vyperete a potom ji obrátíte. Důvodem bylo, aby před sousedy ženy nevypadaly, že mají jen jednu zástěru,“ líčí Jiří. Ještě dnes se čas od času stává, že jim někdo ještě původní, staré šátky přiveze. „Nikdo neřešil, jak moc byl šátek kvalitně potištěný, řešila se jen kvalita samotného materiálu. Měly vydržet celý život, dědit se a třeba jen přebarvit,“ říká Jiří. Větší péče byla ale věnována přehozům přes postel. Přece jen šlo o vizitku hospodyně. Proto se používalo to nejbohatší vzorování. „Vzorování je přitom v Olešnici velice chudé. Najdete zde pouze jednoduchý motiv. Ve Strážnici mají naopak velké figury a různé další motivy. Záleželo prostě na bohatosti dané oblasti,“ upozorňuje Jiří Danzinger. Lidé jim nosí do dílny nejen obnošené šátky, ale i staré formy, které ještě někde najdou. „Dříve totiž mělo každé město svého barvíře. V okolí se to týkalo Boskovic, Jevíčka, Opatovic, Svitávky. Proto bylo všude forem hodně. Někdy ale přivezou strojové, které nepoužíváme, a tak jsou tady vystavené aspoň na ukázku. Naše vyrobené ze dřeva opečováváme. Hlavně je chráníme před ohněm.“ Modrotisk zažil v našich zemích svůj boom v 19. století. Našel uplatnění v textilním vybavení domácností i jako materiál na oděvy. Na Valašsku a Horácku se stal dokonce typickým krojovým materiálem. Také u socialistického filmu se často prezentoval. Třeba v seriálu Žena za pultem hraje v modrotiskových šatech Hana Maciuchová.
Způsob práce - Nejen o tom čtěte v tištěném APŽ číslo 17.
