Hudebník Karel Havlíček (49) - Kariéru vybudoval krůček po krůčku...
K hudbě tíhl od dětství a jeho velkým snem bylo tvořit především tu filmovou a seriálovou. A to se Karlu Havlíčkovi (49) nakonec podařilo, nepochybně i díky jeho nezdolné píli, velké trpělivosti a určité pokoře. Dnes patří k nejžádanějším hudebním skladatelům nejen v Evropě, ale i v Americe, za velkou louží má možná ještě o něco větší renomé než doma v Česku. Kromě toho se věnuje i vlastní tvorbě a koncertuje v různých koutech světa. Jeho zatím posledním počinem je deska Pregnancy music, kterou složil pro svou těhotnou manželku. Co všechno o sobě prozradil?
Karel se narodil v Praze, ale podstatnou část svého dětství strávil v cizině. Jeho otec totiž pracoval jako zahraniční zpravodaj České tiskové agentury a s celou rodinou se stěhoval po různých místech v zahraničí. „Asi i proto si připadám kosmopolitní a nejsem nikde úplně ukotvený, můžu žít prakticky kdekoliv. Už dlouho pendluji mezi Prahou a Los Angeles a připadá mi to naprosto normální. Na druhou stranu, díky tomu, že jsem poznal svět, dokážu vidět, že se u nás máme vlastně dobře,“ začíná své vyprávění Karel. Na své dětství, které bylo každopádně tak trochu nestandardní, vzpomíná rád. Většinou se prý se svým bratrem Maximem bavili nějakou hrou, velkou výhodu pak vidí v tom, že jejich máma nechodila do práce a mohla se jim věnovat naplno. „Žili jsme hodně rodinný život, vlastně jsme nepotřebovali nikoho jiného. S bráchou jsme dvojčata, takže jsme už tak jako tak hodně propojení, ale toto nás ale semklo ještě víc. A i když se Maxim už ve dvaceti letech usadil v Americe, po celou dobu jsme ve velice častém, prakticky v každodenním kontaktu.“ Do školy sice s bratrem chodili, nicméně ta byla improvizovaná, většinou někde na ambasádě, kde byly v jedné třídě spojeny děti z různých ročníků. Do ještě tehdejší Československé socialistické republiky se rodina vrátila pár let před sametovou revolucí a pro Karla to byl trochu šok. Žili předtím sice v zemích východního bloku, ale jeho otec v nich měl jako novinář různá privilegia. „Měli jsme například lepší bydlení, mohli jsme si chodit nakupovat do prodejen pro diplomaty a podobně. Když jsme se pak vrátili do Prahy, padl jsem do socialistické reality, což už tak veselé nebylo. Navíc jsme museli s bráchou do klasické školy, což pro nás bylo v některých ohledech náročné. Už třeba jen tím, že jak jsme se česky bavili v podstatě jen v naší rodině, měli jsme určitým směrem omezenou slovní zásobu,“ vzpomíná.
Cesta k hudbě
Když se Karel rozhodoval, kam půjde po základní škole, padla jeho volba na střední průmyslovou školu elektrotechnickou. „Nasměrovali mě k tomu rodiče, sám jsem úplně nevěděl, kam dál. Už od dětství jsem v rámci možností hrál na klavír a velmi mě to táhlo k hudbě, ale určitým způsobem. Nikdy jsem si vyloženě nepředstavoval, že budu hrát v kapele a jezdit po světě, ale lákalo mě tvořit hudbu, zvlášť filmovou a seriálovou. To bylo mé vysněné povolání. Akorát jsem v těch patnácti, šestnácti letech vůbec netušil, kde začít.“ Studium na »průmyslovce« ho prý moc nebavilo, protože se zaměřovalo spíše na techniku a IT než na hudbu, nicméně nakonec ho zúročil. „V době, kdy začala být tvorba hudby hodně o počítačích, už jsem se nemusel spoustu technických věcí učit a mohl jsem se naplno věnovat umění,“ doplňuje. Po střední škole se Karel Havlíček rozhodl splnit si svůj sen. Na hudební scéně začínal v roce 1996 v kapele Southpaw a také jako dýdžej v několika pražských klubech. Dokonce si otevřel své první vlastní nahrávací studio v Praze 1, ale když přišly v roce 2002 povodně a kompletně ho zatopily, už ho neobnovil. Paralelně s tím pracoval jako zvukař v pražských televizích, dělal hudební znělky pro TV Nova a začínal skládat hudbu do reklam. „Různě jsem to kombinoval tak, abych zůstal u hudby a zároveň vydělal peníze. K psaní filmové a reklamní hudby, jak u nás, tak v Americe, jsem se pak dostal o několik let později. Když se podívám zpětně na celou svou kariéru, bylo to opravdu krůček po krůčku. Dlouholetou a poctivou prací v oboru jsem si vypěstoval dobré kontakty, díky kterým jsem se posunul dál. Každá dokončená práce mi otevřela dveře k dalším zakázkám.“ Začátky jeho kariéry v Americe, konkrétně v Los Angeles, kam se sjíždí neskutečné množství talentovaných lidí z celého světa, nebyly samozřejmě úplně jednoduché. „Aby se tam člověk prosadil, musí mít nějaký kredit a práci, která je za ním vidět. Spojoval jsem se proto s lokálními umělci a skládal hudbu k jejich krátkým filmům, abych si vytvořil jméno. Měl jsem velkou výhodu v tom, že právě v Los Angeles bydlí můj bratr Maxim. Poskytl mi zázemí, které bych si tehdy nemohl dovolit, a jelikož je úspěšný malíř, tak také kontakty z uměleckého světa,“ vysvětluje hudebník.
Další směr - O tom čtěte v tištěném APŽ číslo 14.
