Veronika Horecká ze Šumic o vážné vrozené vadě jednoho ze svých synů...
Vždy si přála velkou rodinu, a když se při jejím druhém těhotenství potvrdila dvojčátka, bylo to pro ni krásné a vítané překvapení. Ještě před narozením chlapců se však ukázalo, že jeden z nich trpí srdeční vadou, která je bez náročné léčby neslučitelná se životem. Sdělení lékařů bylo pro ni i jejího manžela šokem, nicméně oba věděli, že udělají pro své dítě maximum…
Veronika pochází z obce Šumice u Uherského Brodu, která se nachází ve Zlínském kraji, jen kousek od slovenských hranic. Po základní škole vystudovala střední pedagogickou školu a několik let pracovala jako učitelka v mateřské škole, později ještě vystudovala obor Učitelství pro první stupeň základní školy a logopedii /surdopedii. S manželem se poznali před dvanácti lety, vzali se po pětileté známosti a v roce 2019 se jim narodil syn Tomáš. A o tři roky později se mohli radovat z dalšího těhotenství. „S manželem jsme si vždycky přáli velkou rodinu, ideálně tři děti, ale že podruhé to budou rovnou dvě najednou, to jsme nečekali. (smích) O to větší to pro nás bylo překvapení, že se dvojčátka ukázala až později, tuším, že při třetím ultrazvuku. Moc jsme se těšili,“ vzpomíná Veronika. V té době také konečně »dokončovali« stavbu svého vysněného domu v Šumicích, který si vybudovali víceméně sami. „Je v krásné přírodě, blízko jezer. A jelikož s manželem velmi rádi rybaříme, byla pro nás tato lokalita jasnou volbou,“ doplňuje. Jejich radost však netrvala dlouho. Při screeningovém vyšetření ve 20. týdnu těhotenství se ukázalo, že srdíčko jednoho z chlapců není v pořádku. Následně pak na kontrole v nemoci v Brně na Veveří, kde se zabývají prenatální diagnostikou srdce, bylo potvrzeno, že jde o tzv. syndrom hypopoplastického levého srdce. Jedná se o velmi vážnou vrozenou vývojovou srdeční vadu, která je bez několika operací neslučitelná se životem, a bývá tím pádem také ve většině případů důvodem k ukončení těhotenství i v případě již takto pokročilého. „Byl to pro nás obrovský šok, ale já jsem věděla, že to zvládneme, o žádném ukončení těhotenství jsem nechtěla ani slyšet. Vzhledem k tomu, že kluci jsou jednovaječná dvojčata a měli společnou placentu, hrozilo, že při ukončení života jednoho plodu přijdeme o oba. I toto rozhodně hrálo roli v rozhodování. Ještě nás poslali na kontrolu do Dětského kardiocentra pražského Motola, kde nám tato vada také byla potvrzena. Na rozdíl ale od Brna jsme neměli pocit, že nás tlačí do ukončení. Jednali s námi narovinu. Sdělili nám, že je to operovatelné, v rámci možností řešitelné, ale bude to náročná a dlouhá cesta.“
První měsíce
Ta začala vlastně již plánovaným porodem císařským řezem, který Veronika podstoupila v nemocnici Motol. Tam byly již na sále připraveny dva týmy lékařů, jeden z Dětského kardiocentra, druhý z novorozeneckého oddělení. ,,Šimona s vadou srdíčka si přebralo kardiocentrum, Jakuba umístili na novorozenecké oddělení, já jsem musela být ještě asi pět dnů na gynekologickém oddělení. Do té doby jsem sice mohla chodit kluky navštěvovat, ale jelikož je Motol tak obrovská nemocnice a oddělení jsou od sebe vzdálená necelý kilometr, nedala jsem to ani na vozíčku. Naštěstí manžel fungoval stoprocentně a několikrát denně chodil za mnou i za kluky a dělali jsme videohovory,“ popisuje Veronika. Samotná léčba syndromu hypoplastického levého srdce spočívá ve třech operacích. Jedna musí proběhnout brzy po porodu, další kolem půl roku života a poslední, finální zákrok se provádí kolem pěti let. První operaci podstoupil malý Šimon již ve svých pěti dnech života, jelikož se jeho stav začal horšit, a to i přesto, že měl dechovou podporu a byl napojený na různé přístroje. Naštěstí ji zvládl bez vážnějších komplikací, stejně jako následný pooperační průběh, takže doktoři rozhodli, že si ho bude moci Veronika s manželem odvézt domů již v polovině října. „Mě s Jakoubkem propustili daleko dříve, ale za Šimonkem jsme jezdili z Moravy do Prahy, jak jen to šlo. Vzhledem k tomu, že syn ležel dlouho na JIP, nebylo možné, abych byla u něj a ještě navíc s druhým miminkem. Což ale naprosto chápu a respektuji, vím, že tam bylo o něj velmi dobře postaráno. Jakmile už byl přeložený na standardní oddělení a blížilo se jeho propuštění, byla jsem hospitalizovaná s ním, abych se naučila, jak o něj pečovat, a byla připravená na různé situace, které by mohly nastat doma.“ Veronice a jejímu manželovi tehdy velmi pomohlo, že mají v Praze příbuzné, díky které měli zázemí, když pendlovali sem a tam. Velmi si cení také podpory celé rodiny, ale také všech přátel a známých. „Jsme jim neskutečně vděční, protože i přesto, jak náročná a složitá situace to byla, díky jejich pomoci se dala zvládnout o trochu lépe. Také jsme měli a máme štěstí, že ve většině případů jsme narazili na úžasné zdravotníky, jak doktory, tak sestřičky. Myslím, že to udělá v té náročné situaci hodně,“ uvádí.
Nečekané komplikace - Čtěte v o nich v tištěném APŽ číslo 12.