Silvie (30) s partnerem Romanem (33) z Blanenska vychovávají syna s autismem a ADHD...
Říkají o nich, že jsou to děti z jiné planety, občas z nich ale bývají géniové. Narodili se s autismem a žijí ve svém vlastním světě. Jednou z dodnes ne zcela objasněných záhad této nemoci je, jak vlastně vzniká. Zřejmě žádná jiná vývojová porucha nemá tak nespecifické projevy, tudíž lze říct, že neexistuje »typický« autista. Takto handicapované dítě vychovává i zdravotní sestra Silvie Václavková (30) z Cetkovic na Blanensku. I když má oporu v Matyášově (5) otci Romanovi (33), není to vůbec snadné…
I když Maty nebyl vyloženě plánované dítě, rodiče se na něj hodně těšili. „Těhotenství proběhlo v pořádku, jen přišel na svět císařským řezem. Později jsem se dozvěděla, že měl pupeční šňůru dvakrát omotanou kolem krku, což ultrazvuk během těhotenství neobjevil. Tudíž se Maty narodil trochu přidušený. Ovšem všechny testy, a to včetně genetiky a triple testu, byly v pořádku,“ říká Silvie. Chlapec vážil po porodu necelé tři kilogramy, ale na váze rychle přibýval, a tak nic nenasvědčovalo, že by mělo být něco špatně. „Ve vývoji svoje vrstevníky dokonce brzy předhonil. První slova říkal už v osmi měsících, první krůčky zvládl naprosto sám na začátku 11. měsíce. Do roku a půl, kdy absolvoval první očkování, bylo vše s jeho zdravím v naprostém pořádku,“ tvrdí jeho máma. Ještě před očkováním si Matyáš prošel v roce a půl svého věku lékařským testem, který ale autismus ani jiné vážné zdravotní problémy neodhalil. Reakcí na očkování živou vakcínou a prevenaru proti pneumokokům byly ale následné Matyášovy vysoké horečky. Dva dny doma proplakal. „Po jeho uklidnění jsme si s Romanem oddechli. Jenže netrvalo dlouho a Maty pozvolna přestával mluvit. Nechtěl brát do ruky ani příbor, zatímco jiné stejně staré děti s ním už jedly. Ve vývoji se nakonec na půl roku jako by úplně zastavil. Okolí a lékař nás uklidňovali, že prý je to normální, kluci údajně mluví později, že se nemáme čeho bát. Tak jsme si řekli, že bude jen prostě v některých věcech pomalejší,“ vzpomíná na první náznaky něčeho neobvyklého Silvie.
Potíže ve školce
Sama ale vnitřně cítila, že se synem zřejmě nemusí být vše v pořádku. Na druhou stranu se uklidňovala, že to snad nebude nakonec nic vážného. „Byla jsem se synem doma na rodičovské do jeho tří let věku, než měl nastoupit do školky. V tu dobu jsme si říkali, jak to v ní asi zvládne, když nemluví a nechce moc jíst příborem. Po lékařské prohlídce jsme byli odkázáni na logopedii a neurologii. Odtud nás lékař poslal na další vyšetření, protože se mu synův zdravotní stav nezdál být dobrý. S nástupem do školky přišel synův sešup. Původně jsme mysleli, že se bude jen trochu hůře adaptovat. Děti má totiž rád. Jenže nastaly problémy, kdy nechtěl jíst u stolečku, nevydržel sedět a ležet v době, kdy se to po něm vyžadovalo, odmítal ve školce pít. Kupodivu přesto všechno se ale do školky pokaždé těšil,“ líčí Silvie s tím, že s partnerem tehdy prožívali velký stres, mimo jiné i kvůli přístupu učitelek. „Ty s tím měly problémy a občas nám to dávaly také pocítit. Tlačily nás do toho, abychom syna dali jinam. Představte si, že jdete pro dítě do školky a v šatně vám mezi dveřmi řeknou, že má vaše dítě autismus, přestože to ještě nebylo od lékaře potvrzené. Nechybělo tenkrát mnoho, abych se na místě nerozplakala,“ přiznává Silvie. Zvažovala dokonce, že by Matyho dávala do školky jen občas, nebo ho vozila až do Boskovic. Až vloni v únoru pojala psycholožka u Matyáše po jeho vyšetření podezření na autismus. popisuje Silvie.
Celý příběh čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 33.
