Markéta Kudera (32) o výrobě zdravých potravin - Na začátku bylo kimchi...
VŽDY SE CÍTILA SEBEJISTĚJI V DÍLNĚ NEŽ V KUCHYNI A JEŠTĚ PŘED PÁR LETY PŘÍLIŠ NEŘEŠILA, JESTLI TO, CO SNÍ, JE JEJÍMU TĚLU SKUTEČNĚ PROSPĚŠNÉ. K LEPŠÍ ŽIVOTOSPRÁVĚ PŘIVEDL MARKÉTU KUDERU (32) JEJÍ MANŽEL, KTERÝ NAOPAK VAŘÍ VELMI RÁD A VŽDY VYZNÁVAL, ŽE VHODNÁ STRAVA JE ZÁKLADNÍM KAMENEM DOBRÉHO BYTÍ. KDYŽ PAK VYLADIL K DOKONALOSTI VLASTNÍ RECEPTURU NA KIMCHI (VELMI ZDRAVÝ KOREJSKÝ ZELNÝ SALÁT – POZN. RED.), BYLA TO PRÁVĚ ONA, KDO HO POPOSTRČIL K TOMU, ABY ZAČALI V OBLASTI ZDRAVÝCH POTRAVIN PODNIKAT.
Markéta se narodila v Uherském Hradišti, kde také chodila na základní školu a později na střední školu ekonomickou, na obor informatika v ekonomice. Už odmala ráda tvořila, hlavně se svým tátou, který jako správný kutil dokázal zdánlivě nepotřebným věcem vdechnout nový život. „Se sestrou jsme měly rozdělené role. Já trávila sobotní dopoledne s tátou v dílně a na zahradě a ségra byla vždy s mámou v kuchyni. To je možná i důvod, proč doposud tolik nevařím,” vysvětluje Markéta, pro kterou je naopak hračka něco nalakovat, přišroubovat nebo opravit. „Jako dítě jsem se tomu smála a trochu se za to i styděla, že se u nás nic nevyhazovalo, nicméně teď mi ta recyklace všeho možného dává smysl. Třeba nedávno jsme s tátou u nich na domě měnili vodovodní trubky, ze kterých teď vzniká nový automatizovaný kurník pro slepice. Nebo z trámů ze staré střechy bude brzy domek na stromě pro děti.“ Po maturitě se Markéta odstěhovala do Jičína a dálkově studovala na Ekonomické fakultě Technické univerzity v Liberci. O prezenčním studiu již neuvažovala, chtěla se osamostatnit, začít pracovat, jít vlastní cestou. „Pamatuji si, že v posledním ročníku na střední škole měla většina spolužáků podaných okolo 4 – 5 přihlášek na vysokou školu a já pouze jednu. Když se to máma dozvěděla, docela se lekla, ale já jsem věřila, že u přijímaček uspěji. Tuším, že jako jediná z naší třídy jsem si podala přihlášku na dálkové studium, což učitele pobuřovalo a často jsem od nich slýchávala: »Tak chytrá holka, měla bys zkusit i něco jiného«,“ vzpomíná. V Jičíně, ještě při studiích, začala pracovat ve firmě, která se zabývala prodejem tonerů do tiskáren a kde prošla mnoha pozicemi. Působila v expedici, balila zásilky, přičemž to tehdy bylo i 150 balíků denně, fungovala v call centru až se dostala na místo brand manažerky. „Slogan, který jsem před těmi 10 lety této značce vymyslela, slýchávám doposud v rádiu a stále si myslím, že je aktuální a úderný,“ směje se a dodává: „Daleko více než samotná škola mě vždy bavila práce a praxe, kterou jsem získala na kurzech o marketingu.“
Životní změny
Ještě před několika lety se o zdravou výživu nijak zvlášť nezajímala. Vyrůstala hlavně na pečivu, zelenině z vlastní zahrady a na tradiční domácí stravě. „S jídlem jsem nikdy moc neexperimentovala, na týdenním treku na Islandu jsem jako studentka vydržela s croissanty a instantními polévkami, neměla jsem problém se stravováním ve fast foodech a tak podobně. Vyvažoval to samozřejmě sport, na který už teď jako máma nemám tolik času, a i proto jsem se o jídlo začala více zajímat.“ Úplně první zlom nastal už ve chvíli, kdy poznala svého nynějšího manžela Martina. Kromě toho, že se spolu usadili v Praze, ji také inspiroval svým přístupem ke stravování. Jejich první rande bylo o tom, že se hodiny procházeli někde po horách v lesích a její partner pak další hodinu koukal do telefonu a nemluvil. „Teď už vím, že si nepsal s nikým jiným, ale že hledal vhodnou restauraci, kde se dobře najíme a hlavně podpoříme podnik, který sdílí podobné hodnoty. Ze začátku jsem nadávala, ale teď si klidně i hodinu na dobré jídlo počkám,“ dodává. Další milník přišel ve chvíli, kdy se jim narodil, dnes již pětiletý, syn Patrik. Jako rodič chce pro své dítě samozřejmě to nejlepší, což se podle ní týká jak samotného stravování, tak celkově ekologie a udržitelnosti. Dbá proto nejen na kvalitu surovin, ale i na jejich původ, a třeba avokádo z Kalifornie nebo papriku z Brazílie si prostě nekoupí, to raději podpoří lokální produkci. Nerada také plýtvá, ať energiemi, vodou či jídlem. „ Oblečení nakupuji v second handu nebo od zodpovědných značek. Všeho všudy mám v šatníku pár kousků, které točím dokola, a nebojím se na to upozornit. Je to stejně jako s jídlem – raději si koupím méně a kvalitní, zato funkční. Peníze doma utrácíme za zážitky, technologie a dobré jídlo. Nejšťastnější jsem, když si celá rodina sedneme do auta a vyrazíme zase někam do přírody s malým kufrem,“ prozrazuje něco dalšího ze svého soukromí.
Nalomené zdraví - Nejen o tom čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 28.
