Marie (63) pracovala 28 let jako vychovatelka v domově pro mentálně postižené...
Lidé s mentálním postižením mají stejné potřeby, sny a touhy jako ostatní. Chtějí mít také bezpečný domov a přátele. Ne všichni však mohou žít se svými rodinami, a tak jsou v nejrůznějších zařízeních ve společnosti stejně handicapovaných. Starat se o ně není vůbec snadné a bez lásky by to snad ani pořádně nešlo. Své o tom ví Marie Kozáková (63), která po jejich boku strávila dlouhých 28 let, převážně v Domově pro osoby se zdravotním postižením Javorník v Chvalčově u Bystřice pod Hostýnem.
„Původně jsem vyučená švadlena, pánská krejčová. Později jsem přišla o práci a hledala novou. Oslovila mě známá, která v domově pracovala, že tam mají volné místo. To bylo ještě na Hostýně, než se domov po roce a půl přestěhoval do Chvalčova. Nějakou dobu jsem váhala, zda mám takovou práci vůbec vzít. O Hostýně se nemluvilo zrovna dvakrát pěkně. Povídalo se, že tam jsou klienti i za mřížemi. Měla jsem strach, zda to vůbec zvládnu. Absolutně jsem nevěděla, do čeho jdu a zda to s klienty budu umět,“ začíná své vyprávění paní Marie. Nakonec se rozhodla, že to zkusí, ani si prostředí, kam měla nastoupit, dopředu nešla prohlédnout. „Měli jsme s manželem malé děti, peněz moc nebylo. Potřebovala jsem zaměstnání. Taky se mi nechtělo obcházet případná další volná místa v okolí. A tak jsem se nakonec přece jen rozhodla tuto práci zkusit,“ popisuje chvíli, která jí hodně změnila život. V práci nakonec využila i to, čím se vyučila, bylo jí totiž umožněno pracovat v dílně pracovní terapie, kde se s klienty šilo a vyšívalo. „Dílnu mi pomohl zkulturnit i manžel. S klienty jsme v ní potom šili třeba kabely. Nechodili tam ale tak moc mentálně postižení klienti, kteří by to nezvládali. Mělo to na druhou stranu svoji výhodu. Byla to pro mě totiž takto možnost poznávat a seznamovat se s mentálně postiženými od těch lehčích případů až po ty nejtěžší a na všechny si tak postupně zvykat. Brzy jsem k nim ale začala mít hlubší a hlubší vztah. Nakonec mi ani nevadilo, když mě třeba jedna klientka kousla, což byl ovšem jen takový její projev radosti. Chtěla mi dát najevo, že mě má ráda. Člověk musí prostě poznat, jací klienti jsou, co všechno a jak prožívají a jak se projevují.“
Radosti i nástrahy
Pracovní dílnu ale nedlouho po přestěhování domova do Chvalčova opustila. Ve 39 letech si udělala maturitu, po studiu speciální pedagogiky se z ní stala vychovatelka, které tenkrát ve Chvalčově chyběly. „Práci jsem začala v té době doslova milovat. Byly za tím vztahy s klienty, jejich bezprostřední projevy lásky a náklonnosti. Pokaždé, když jsem přišla do práce, dokázali dát živelně na odiv svoji radost. Na druhou stranu nebyli moji známí třeba schopni pochopit, jak mohu v takovém prostředí vůbec pracovat a chodit do takové práce šťastná. Kroutili nevěřícně hlavou nad tím, že jsem byla třeba týden na dovolené a už mi klienti chyběli. Odpovídala jsem jim na to pokaždé, že by to museli zažít na vlastní kůži. Samozřejmě je mi jasné, že ne každému by taková práce vyhovovala,“ je si vědoma svého poslání paní Marie. Pro klienty se snažila i se svým manželem udělat maximum. Dokonce si je začala časem brávat i na vícedenní výlet na jejich soukromou chatu. „Je krásné, jak vám dokážou navenek projevit svoji lásku. Na druhou stranu poznají na každém člověku, jak to s nimi myslí. Je ovšem taky potřeba vědět, jak na ně. Nelze jim vše direktivně nařizovat. Musíte k nim přistupovat s láskou, ale být na ně rovněž i svým způsobem přísný. Jinak by vás smetli. Neposlouchali by a dělali si, co by chtěli. Když si k nim najdete cestu, tak vás budou milovat. Není to o tom, že jim třeba něco dáte a vlastně byste si je chtěl tak koupit, ale vycítí váš přístup k nim samotným,“ tvrdí paní Kozáková. Z vlastní zkušenosti potvrzuje, že není velký rozdíl starat se o mentálně postižené děti, nebo dospělé lidi. „Většina z nich jsou svým způsobem pořád děti a taky se tak někteří chovají. Musíte ale dávat lásku a náklonnost všem stejně. Máte třeba na starost chodící klienty, kteří mohou jezdit po náročnějších výletech, a potom vozíčkáře, kteří naopak nemohou všude. Pokud pro ně není něco vhodné, je třeba jim to nahradit jinak. Jsou i na takové věci velmi citliví, a tak nelze mezi nimi dělat rozdíly. Jednak nechcete, a ani by to nebylo dobře,“ přiznává paní Marie a dodává: „Pokud byste měl k někomu přece jen blíže a chtěl si ho vzít domů samotného, tak by se později ostatní klienti na vás obraceli, kdy si vezmete také je. Proto jsem si jich na chatu vozila hned šest. Učili jsme je tam s manželem v zimě třeba jezdit na běžkách. Zažila jsem ale případy, kdy si vzal někdo jediného klienta domů, a ten se později u dotyčného domáhal toho, aby k němu mohl znovu a znovu. A to už dokáže být nepříjemné.“ Vedle povinností, jakými jsou individuální přístupy k jednotlivým klientům při osobní hygieně, postarání se o jídlo, resp. případné nakrmení, je třeba klienty i celodenně jinak zabavit. Třeba si jen tak zacvičit při hudbě, v létě se vyřádit u bazénu. „Emočně hluboké jsou Vánoce, ale i silvestr. Klienti nám pomáhají s aranžováním stromečku i s výzdobou všeho, co k Vánocům patří. Musím se přiznat, že jsem jim připravovala Vánoce kolikrát pečlivěji než rodině potom doma. Rozzářené oči a radostné výkřiky, jak se vždy těšili ke stromečku a na dárky, však stály za to,“ tvrdí Marie.
Více čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 30.
