Martina (35) - Můj svět jsou mumie a hieroglyfy!
Starověký Egypt je fascinující. Všichni obdivujeme starobylé pyramidy, sfingy, sarkofágy…Pro Martinu Bardoňovou (35), PhD., je ale historie této dávné civilizace denním chlebem. Česká egyptoložka se podílí na archeologických výzkumech v této oblasti a už má na svém kontě spoustu zajímavých objevů. Jaké to je hledat vstupovat do hrobek a dotýkat se předmětů, které používal třeba egyptský faraon?
K historii ji přivedl tatínek. „Egyptskými vykopávkami jsem žila už jako dítě na pískovišti. Zatímco si jiné děti stavěly hrady, já v písku hrabala a snažila se najít mumii,“ usmívá se Martina. V deseti letech četla o výzkumu v Mezopotámii, hodiny a hodiny trávila u literatury, týkající se starého Egypta. „Egypt je nám předkládán fascinujícím způsobem. Takže mě lákalo se podívat do země, o které jsem tolik četla a slyšela. Chtěla jsem se na vlastní oči přesvědčit, co je na čem pravdy.“ Poprvé se tam vypravila s tatínkem a tetou v sedmnácti letech ještě s cestovní kanceláří. Tehdy ji okouzlil Luxor, dnes je její srdcovou záležitostí Asuán. Pak její kroky vedly na Filozofickou fakultu UK, kde vystudovala obor historie a egyptologie. „V roce 2008 jsem se vydala na měsíc s dalšími studenty do Egypta za poznáváním. Vrátili jsme se nadšeni a přáli si, aby škola byla už minulostí a mohli konečně odjet do Afriky za výzkumem. Fascinovalo mě především období točící se kolem Tutanchamona až po Ramesse II.,“ líčí mladá žena.
Výzkum je dřina
Na první expedici ale do Egypta odjela až před pěti lety, a to s rakouskou výpravou, když z týmu náhodou vypadl jeden pracovník. Pracovala tehdy na disertační práci, a tak rakouskou misi oslovila s tím, že by se jí výzkum hodil. Dostat se do Egypta totiž není vůbec snadné. „Znám hodně kolegů, kterým se to dodnes nepodařilo. Týmy totiž nerady berou někoho nového, neověřeného. Ovšem ve chvíli, kdy v nějakém už jste a dobře se zapíšete, máte větší šanci se do Egypta na výzkum vrátit. Působí tam kolem 150 světových misí, ale pořád je to málo na počet zájemců. Nakonec se na mě usmálo štěstí, že jsem mohla odkrývat osídlení, hrobky i chrám v Asuánu,“ vypráví Martina. Provádět výzkum ovšem není žádná romantika, jak by si někdo představoval. Je to hodně těžká práce po fyzické i psychické stránce. Vyžaduje neskutečnou trpělivost, pečlivost a smysl pro detaily. Pracuje se šestkrát týdně i ve více než 40 stupních Celsia. A každý to nezvládne. „Když se osvědčíte, dostanete se do povědomí dalších týmů. Třeba se Španěly jsem do Egypta jezdila tři sezony. Pro odborníky jsou důležitější objevy, které laickou veřejnost příliš nezajímají. Mě třeba fascinuje, když vlezu do hrobky a jsou tam zbytky rostlin nebo stravy, které měli pohřbení s sebou připraveny do posmrtného života. Objevili jsme i ženu s rakovinou prsu, což se už dá dnes z kostí zjistit.“
Karnak
Foto:
Foto Aha! – autor, Patricia Mora Riudavets a archiv M. Bardoňové
Faraonovy ponožky
Jak už bylo řečeno, pro laiky jsou zajímavé velké a vzácné nálezy. Například u Tutanchamona všechny ohromí jeho zlatá maska, málokdo ale ví, že se v jeho hrobce našlo i plno beden s oblečením, které odborníkům pomohly zodpovědět mnohé otázky. „Tři tisíce let staré tuniky, rukavice a spodní prádlo v mužské podobě třícípého šátku, někdy i v koženém provedení, nebo rukavice jsou už samozřejmě křehké. Fascinovalo mě, že Tutanchamon měl ponožky, protože se s tím běžně nesetkáte. Prostě i v Egyptě byla zima. Oblečení nenosili jen bílé, ale také barevné a vyšívané. Měli krásně pěstěné nehty, takže vás napadne, jak asi o sebe pečovali,“ prozrazuje Martina, která má k pohřbeným velký respekt. „První dva hroby, co jsem kopala, byly nedotčené. Když jste první, kdo je otevře po více než 3000 letech, tak to vzbuzuje velký respekt. Mám pocit, že zasahuji někomu do soukromí. Na druhou stranu převládá radost z toho, že výzkum nebyl marný. Pokud najdete ještě k tomu papyrový svitek, může to být větší terno než objevit v pohřební komoře zlaté předměty,“ vypráví historička, které se takový nález rovněž podařil. „Antropolog nechtěl odebrat na další zkoumání zbytky tkání. Takže se s objevem mělo skončit. Přesto mi to nedalo, a nakonec jsem na těle pohřbeného svitek našla. Na světle z něj vítr sfoukl horní vrstvu, která skrývala písmo!“
Více o její práci a životě čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 42.
