Spisovatelka Hana (36): Afrika mě chytla za srdce!
Do Keni vycestovala poprvé Hana Hindráková (36) před čtrnácti lety jako dobrovolnice. Přes prvotní šok a nechuť se do této země ještě někdy vrátit si ji nakonec zamilovala a chtěla tam pomáhat dál. Založila proto i svoji neziskovou organizaci, ale nakonec přišla na to, že je smysluplnější dát chudým Afričanům práci. Dnes má svůj e-shop, pořádá besedy a píše knihy, jejichž příběhy se vám dostanou pod kůži.
Narodila se v Trutnově, kde prožila dětství a vystudovala střední školu. Už odmala poměrně dost cestovala, ať s rodiči nebo trampským oddílem, ráda a hodně četla a přála si stát se spisovatelkou. „Svůj první román, který mi ale nikdo nevydal, jsem napsala v osmé třídě. Jmenoval se Láska z vandru a byl inspirovaný mým příběhem, taková červená knihovna,“ vzpomíná Hana s úsměvem. Psaní ji sice nesmírně bavilo, ale další vzdělání si zvolila z čistě praktických důvodů. Přihlásila se na obchodní akademii a poté na vysokou školu ekonomickou. „První tři roky jsem studovala mezinárodní obchod, ale moc mi to nedávalo, proto jsem si změnila hlavní specializaci na cestovní ruch a jako vedlejší specializaci jsem si vybrala rozvojová studia.“ V té době už ji lákalo vyrazit někam do světa na zkušenou, a když objevila na školní nástěnce leták jedné neziskové organizace, který vybízel k pomoci v Africe, neváhala a přihlásila se. O rok později, to jí bylo teprve dvaadvacet, vyjela na černý kontinent jako dobrovolnice poprvé. Jejím hlavním úkolem bylo vytvořit z místních obyvatel skupinu dobrovolníků, kteří by byli ochotni pracovat na projektech pro svou komunitu. „Byl to pro mě obrovský kulturní šok. Měla jsem pocit, že to nemůže být realita, že přede mnou promítají nějaký film. Věděla jsem, že tam lidé žijí v otřesných podmínkách, ale to, co jsem tam viděla, jsem si nikdy nedokázala ani představit. Navíc jsem dost bojovala i s tím, že po mě pořád na ulici někdo něco chtěl. Jednou to bylo tričko, pak boty nebo brašna a přitom jsem slyšela: »ty jsi bohatá, ty si v Evropě koupíš něco jiného«. Člověk tam přijede pomoc, navíc si jako dobrovolník platí všechno ze svého, od letenky přes očkování až po stravu, a oni od něj chtějí ještě víc… To všechno mi vadilo a byla jsem přesvědčená, že už tam nikdy nepojedu,“ popisuje Hana. Po návratu do Čech a určitém vystřízlivění se ale rozhodla dát Africe ještě šanci. „Došlo mi, že bych se na jejich místě nejspíš chovala stejně. Do Afriky se posílá spousta, v mnoha případech neuvážené, pomoci, takže oni bělocha vidí jako chodící bankomaty. V podstatě si za to můžeme sami.“
Blízko smrti
Na stejné místo a se stejným úkolem se vydala opět za rok a pak i ten následující, kdy jí byla cesta málem osudná. Přestože měla všechna potřebná očkování a užívala antimalarika, vážně onemocněla. „Jela jsem s místními koordinátory, tehdy už vlastně přáteli, do západní Keni kvůli nějakým projektům a cestou jsme si naplánovali návštěvu prarodičů jednoho z nich. Divně mi začalo být už během cesty, ale přikládala jsem to jízdě, trpím na to. Koneckonců ty jejich šílené silnice rozhází žaludek kdekomu. Ještě k tomu auto uvízlo v bahně a k domu prarodičů, ke kterému to bylo ještě pořádný kus, jsme se museli dostat poměrně složitým terénem po svých,“ vzpomíná Hana. Přes noc se jí udělalo ještě hůř, dostala zimnici, zvracela a skoro se nemohla postavit na nohy. „Když mě ráno prarodiče mého kamaráda viděli, semkli se nade mnou a začali se modlit. V ten moment se mi udělalo o tři sta procent hůř.“ Bylo jasné, že Hana musí do nemocnice, a tak ji přátelé nejdřív nesli několik kilometrů na zastávku autobusu, odkud dojeli do malého městečka. Na místní klinice, což byla jedna místnost s lehátkem v polorozpadlém domě, jí doktor tvrdil, že má nějaký druh malárie, který si přivezla z Čech. „Bylo mi hodně zle, ale mozek mi ještě fungoval, tak jsem řekla přátelům, ať mě odvezou do jiné nemocnice. Ani tam ale lékaři na nic nepřišli. Nejdřív mi diagnostikovali malárii, pak zápal plic a nakonec břišní tyfus. Navíc poslali mé přátelé na trh, ať mi dojdou koupit léky. To už jsem ale byla ve strašném stavu, chtěla jsem třeba něco říct, ale vypadl ze mě jen nesmysl. Takový strach jsem v životě neměla, fakt jsem si myslela, že tam umřu,“ popisuje své zdravotní peripetie. Naštěstí vše nějakým zázrakem přežila, dostala se do nemocnice v Nairobi a po třech týdnech do Česka na infekční oddělení pražské nemocnice Na Bulovce, kde strávila ještě další měsíc. Dodnes ale neví, jakou nemoc vlastně prodělala. „Vzhledem k tomu, čím vším mě v Africe léčili, se už nic nezjistilo. Vím ale, že jsem měla velké štěstí, že mě nezabila ta nemoc a ani ty léky. Jak jsem se později dozvěděla, africké léky bývají často falešné. Jsou v nich třeba zbytky jedu na krysy nebo nemrznoucí kapalina.“
Kdy založila vlastní neziskovou organizaci a jak se jí splnil sen? Dozvíte se v tištěném Aha! pro ženy číslo 14.
