Podle lékařů měla být Bára (22) »ležák«, teď předvádí šaty na přehlídkách!
Osud se s Bárou Drančákovou (22) nemazlil. Narodila se předčasně, krátce nato ji napadla zákeřná bakterie a další diagnózy, které se postupem času potvrdily, by vydaly na román. Přestože má až neuvěřitelné znalosti, dokončila pouze základní vzdělání a nemůže se zapojit do běžného života. Trpí totiž také Aspergerovým syndromem, kvůli kterému je zbavena svéprávnosti a je odkázána na péči svých bližších.
Bára se narodila v šestém měsíci, navíc byla o dost menší, než by měla být, vážila pouhých 800 gramů. „Těhotenství jsem zjistila až ve čtvrtém měsíci, ale vše vypadalo dobře. Podstoupila jsem amniocentézu, protože mi už bylo 41 let, a doktoři mi řekli, že budu mít zdravou holčičku. Těšila jsem se na ni, i když nebyla vůbec plánovaná. O dětech jsem totiž neuvažovala, protože jsem nikdy nepotkala vhodného partnera,“ uvádí Věra Drančáková, maminka Báry. Jenže v šestém měsíci Věře odtekla plodová voda a těhotenství se už nedalo udržet. Brzy po porodu navíc dceru postihlo vážné onemocnění a musela doslova bojovat o život. „Nakazila se bakterií E.coli, kterou chytila kvůli nedostatečné hygieně na nedonošeneckém oddělení. A ta u ní způsobila meningoencefalitidu,“ vysvětluje a dodává, že prognóza nebyla tenkrát nijak příznivá. Doktoři tvrdili, že Bára nebude nikdy chodit a bude těžce mentálně postižená. S tím se ale její maminka nehodlala smířit. „Dva roky jsem s ní chodila třikrát denně k odbornici na Vojtovu metodu, díky čemuž dělala neuvěřitelné pokroky a nakonec se ve třech letech rozchodila, zůstala jí jen špatná motorika. Do toho ale musela podstoupit ještě onkologickou léčbu kvůli hemangiomům na kůži a v játrech, na což nedonošené děti trpí, a jako vedlejší účinek se u ní bohužel projevil ještě glaukom,“ popisuje Věra s tím, že vše brala jako fakt. Musela, na nějakou lítost nebyl čas. „Dva roky jsem téměř každý den ráno vyrazila s Bárou z našeho pražského bytu a vrátily jsme se večer. V jedné tašce jsem měla potřeby na krmení, v druhé věci na převlečení. Ráno první cvičení, v poledne druhé a odpoledne další, mezitím doktoři,“ vzpomíná. Navíc na vše byla téměř sama, partner, který by ji podpořil, úplně nefungoval. S otcem Báry to totiž bylo trochu komplikované. V době, kdy Věra otěhotněla, ukončovala jeden vztah a začínala druhý, biologický otec se tedy potvrdil až z testů DNA v porodnici. „Byl to ten, se kterým jsem se rozešla, ale nakonec si ji osvojil můj tehdejší nový partner. Takže Bára má vlastně tatínky dva, kteří se k ní sice hlásí, ale není to tak, že by se jí někdy nějak extra věnovali. Navštěvovali ji, a dodnes za ní chodí, ale každý tak jednou za měsíc,“ prozrazuje.
Další problémy
Zato velkou oporou byla pro Věru její maminka, která bydlela v nedalekých Říčanech. Ta si k sobě Báru vzala, jakmile skončilo nejnáročnější období rehabilitací a častých lékařských vyšetření. „Já jsem musela zpátky do práce, nebyla jiná možnost,“ doplňuje Věra. Jenže aby toho nebylo málo, lékaři pojali podezření na další vážné onemocnění. „Bára ještě ani nechodila, když se u ní objevovaly stavy, kdy nepřirozeně kývala hlavičkou. Nejdřív si doktoři mysleli, že je to projev epilepsie, ale nezdálo se jim, že u toho stále komunikuje. Když se pak začala mlátit do hlavy, jakmile se jí něco nelíbilo, nasměrovalo je to ke správné diagnóze, Aspergerově syndromu,“ uvádí Věra. Přes to všechno šla nakonec Bára v šesti letech do klasické školky a v sedmi nastoupila do klasické školy. Jak už ale to bývá, děti dokážou být velice kruté. Dávaly jí najevo, že je jiná, a šikanovaly ji. „Bylo to hrozný. Už jsem o tom nechtěla mluvit, ani si to připomínat, ale teď udělám výjimku. Většina spolužáků na mě byla zlá. Když mohli, nadávali mi a dělali mi naschvály. Jedna holka mi třeba říkala »ty skončíš v zemi«. Bála jsem se, plakala… a učitelka nic, nechala mě v tom. Už bych něco podobného nechtěla zažít, je těžké to přijmout,“ vstupuje do rozhovoru Bára. Na doporučení odborníků proto už do třetí třídy nastoupila na školu pro autisty. A spolu s babičkou se přestěhovala zpět do Prahy.
Jak to bylo dál a jak se Bára dostala k módním přehlídkám? Dozvíte se v tištěném Aha! pro ženy číslo 17.
