Jarmila (95) - Vojáci mi umírali pod rukama!
Před třemi týdny oslavila 95. narozeniny. A jak to tak bývá, vedle gratulací došlo i na vzpomínky. Jarmila HalbrštátováKaplanová toho v životě prožila opravdu hodně. Přežila sovětský gulag, během 2. světové války se jako zdravotnice zúčastnila těžkých bojů u Sokolova. Viděla mnoho lidí umírat, ale taky desítky životů zachránila. Proto byla také několikrát vyznamenána…
Narodila se 7. dubna 1924 v Ústí nad Orlicí, jejím domovem byla ale nedaleká vesnička Hylváty. „Už patřila pod Sudety, takže jsem tam chodila do německé školy. Rodiče v době hospodářské krize na počátku 30. let ztratili zaměstnání, a tak se rozhodli odjet za prací do Sovětského svazu. Nevěděli však, jak se jim bude dařit, a tak mě nechali u mé zlaté babičky. Nakonec jsem s ní bydlela 12 roků, než si pro mě přijela matka a odvezla mě do Sovětského svazu. Zatímco rodiče měli české pasy, já už protektorátní, tedy německý,“ začíná vyprávění paní Jarmila, která po odjezdu z Československa bydlela s rodiči u Černého moře ve městě Šachty. Bylo jí 17 let, když Hitler napadl Sovětský svaz a ona byla kvůli svému protektorátnímu pasu zatčena. „Matka mi nabalila pár věcí a poté mě odvezli do Rostova. Tenkrát zavřeli všechny, kteří neměli sovětský pas,“ líčí žena, která později prošla ještě věznicemi v Moskvě a Gorkém. Odsud ji po několika týdnech deportovali do internačního tábora v Orankách. „Tady mě vypravili k vlaku, který nás odvezl do lágru v Akťubinsku v dnešním Kazachstánu. Byla to dlouhá cesta v hrozné zimě s nemocnými i malými dětmi. Mnozí ji nepřežili. Pracovala jsem tam v továrně na mýdlo. K jídlu jsme dostali třeba jen kousek chleba. V létě k nám z nedaleké pouště vítr foukal písek, v zimě nás zase přepadaly sněhové bouře. Proto jsme přebývali v přízemním baráku s jedním oknem. Na oblečení jsme měli jen to, co jsme si přivezli,“ dodává Jarmila, která se naštěstí po nějaké době dočkala amnestie. Chtěla odjet za rodiči, ale Šachty mezitím obsadili Němci. A tak přišlo osudové rozhodnutí…
Do Buzuluku
„V lágru se zmínili o tom, že se v Buzuluku tvoří československá vojenská jednotka a zda bych nechtěla k ní. Byla jsem nadšená z představy, že budu zase mezi svými. Zabalila jsem si věci, posadili mě na vlak a zamířila jsem tam,“ pokračuje paní Jarmila. V Buzuluku ji čekala zdravotní prohlídka a týdenní karanténa. Přidělili jí pořadové číslo 855 a zařadili mezi ostatní děvčata. Celkem jich bylo v polním praporu 38, přitom Jarmila byla druhá nejmladší. „A začal nám perný život. Musely jsme se všemu vojenskému naučit. Tedy první pomoc, hlavně obvazovat raněné, znát zbraně, pistoli a pušku, a nejen z nich umět střílet, ale také je rozebrat a vyčistit. Učily jsme reagovat na povely, nasazování plynových masek jsme trénovaly v místnosti s yperitem. Dřelo se od rána do večera. V polích, lese, kopcovitém terénu. Trápila jsem se s morseovkou. Nakonec jsem byla vyhodnocena jako nejlepší zdravotnice,“ popisuje Jarmila, která nakonec sloužila pod velením Otakara Jaroše s dalšími třemi ženami. S nastávající zimou přišly teploty až minus 40 stupňů Celsia. Při dvoudenním pobytu v terénu Jarmile omrzly nohy. O přeřazení do náhradního pluku nechtěla ani slyšet. Lékař jí proto kus pravého palce uštípl. Do odchodu na frontu se vše zahojilo. „Na konci ledna 1943 jsme nastoupili v Buzuluku do vlaku, který nás měl odvézt na frontu. Jenže nás po cestě zastavily rozbité koleje. Takže jsme se museli do Charkova vydat pěšky. Obrovskou vzdálenost 350 kilometrů jsme ušli za 10 dnů. Přitom pochodovat jsme museli jen v noci, aby nás přes den nezpozorovala německá letadla,“ říká.
Jaké to bylo na frontě a u dělostřelectva? Dozvíte se v tištěném Aha! pro ženy číslo 18.
