Vzpomínky Helgy Hoškové – Weissové (87) na hrůzné měsíce v Terezíně, Osvětimi i Mauthausenu
Paní Helga ukazuje blůzu, ve které šla z Mauthausenu (Petr Podroužek)
14. října 2017 • 12:00
Na vlastní kůži zažila hrůzy nacistické genocidy… Helga Hošková – Weissová (87) prošla jako dívka koncentračními tábory v Terezíně, Osvětimi i Mauthausenu. Byly to dny plné strachu a zoufalství, ale jak sama říká, za zdmi terezínského ghetta zažila i pár pěkných okamžiků, třeba svoji první lásku. Každodenní tragický život v Terezíně zachycují její unikátní dětské kresby, které dodnes obdivují lidé v mnoha zemích světa.
Paní Helga dnes žije v pražské Libni v domě, kde také vyrůstala. S antisemitismem se setkala už v pěti letech. „Hrály jsme si tenkrát s jinými dětmi na hřišti, když přišla holčička a řekla: My jsme se učili v náboženství, že Židé ukřižovali Ježíše, nehrajte si s ní, ona je Židovka. S pláčem jsem se vydala domů a zeptala se maminky, proč mi to říkala, vždyť jsem nikoho nezabila,“ vzpomíná na první těžkou zkoušku.
Krátce po vypuknutí druhé světové války přišli Židé o práci, jejich děti nesměly do škol. Pozdravit Žida znamenalo zadělat si na problém. Přestože se našli tací, kteří pro ně riskovali život. „V bytě pod námi bydlela rodina z Vídně, a když byl v Rakousku anšlus a oni z toho jásali hlasitě celou noc, uznal tatínek, že bude lepší se odstěhovat. Pan Vraný, kterému dům patřil, ale naši výpověď nepřijal. Naopak nechal vystěhovat rakouskou rodinu. Nás jen požádal, zda bychom mohli sehnat jiného nájemníka. Těmi se stali známí mých rodičů, kteří měli stejně starou holčičku, jako jsem byla já. Jednou mého tatínka, coby propuštěného bankovního úředníka, potkal onen známý na schodech a s potěšením mu řekl: „Zaplať pánbůh pane Weiss, od té doby, co přišel Hitler, jsem si pomohl.“ Měl totiž obchod se železem na Libeňském ostrově a díky válce se mu zvýšil odbyt. Nato nás přestala jeho rodina i zdravit. Ještě 10 let po skončení války chodila kolem mě moje bývalá kamarádka jako duch. Až jednou mě zastavila s otázkou, proč se vlastně nezdravíme. Odvětila jsem, že by to měla vědět především ona. Od té doby se ale jen zdravíme, nic víc,“ pokračuje ve vyprávění paní Helga.
Transport do Terezína
Rodina Helgy musela brzy do transportu. Prvních pět vlaků odjelo v říjnu 1941 ještě do polského města Lodže, od listopadu mířily transporty do Terezína, kam byli Weissovi posláni o měsíc později. Před odjezdem pár věcí poschovávali u přátel a udělali soupis majetku. Klíče od bytu a všechny peníze odevzdali úředníkům a museli podepsat, že se všeho vzdávají dobrovolně.
„Na cestu jsme si mohli vzít s sebou maximálně 50 kilo na osobu. Do objemných batohů naskládali rodiče především oblečení, potom jídelní misku, vařič na suchý líh, svíčky a baterky. Já si mohla vzít maximálně dvě malé panenky, několik pastelek, vodové barvy a blok.“
Po příjezdu do Terezína zažili Weissovi šok. Představy o společném bydlení vzaly hned za své. Chlapci do patnácti let mohli bydlet se svými matkami, ti starší museli s muži. Helga pobývala s mámou společně do léta 1942, než se z Terezína odstěhovali poslední původní obyvatelé. Potom už byl možný pohyb po táboře přece jen volnější. Do té doby však rozdělená rodina mezi sebou komunikovala jen občas nepovolenými psaníčky.
Jedno velké divadlo
V roce 1944 zamířila do tábora v Terezíně mezinárodní komise z Červeného kříže, která se měla na vlastní oči přesvědčit, jak se zde Židům žije. „Šlo ale jen o jedno velké divadlo. Týdny před příjezdem komise se začalo ghetto zkrášlovat. Drhly se chodníky, natíraly baráky, věšely se záclony. Na provizorně vytvořené budově školy visel nápis oznamující prázdniny. Zřídilo se několik obchodů se zbožím, do kterých putovaly zabavené věci z následných transportů. Vytiskly se jinak bezcenné peníze. Z Terezína odjela komise spokojena, přitom by stačilo se podívat za roh, aby se přesvědčila, jak se zde v ghettu opravdu žije,“ říká Helga Hošková – Weissová, která má čtyři pravnoučata. „Je s podivem, že my, které jsme dospívaly, jsme téměř všechny porodily děti,“ dodává. Po příjezdu do ghetta totiž ženy ztrácely menstruaci.
V Terezíně zřídili sami Židé domovy pro mládež. V tom dívčím L 410 bydlela Helga na ubikaci 24 s třípatrovými kavalci s třiadvaceti děvčaty ve věku13 a14 roků. Jednou měsíčně každá dívka vyfasovala kousek nekvalitního mýdla, jenž musel posloužit i pro praní oblečení ve studené vodě. Přes den pracovaly většinou na polích, přes poledne bylo vyučování, navečer byl povolen zpěv, malování, ruční práce nebo se na chvíli mohly potkat s rodiči.
„Vždy se našel někdo, kdo nás něco učil, předával rady a zkušenosti. Nešlo pokaždé o kantory, záleželo na tom, kdo zrovna musel do transportu, a kdo ho nahradil z nově příchozích. Ať už šlo o umělce či spisovatele. Učení probíhalo na ubikacích, jen musel pokaždé venku někdo hlídat před případnou kontrolou, protože učení bylo zakázáno.“
Celý příběh paní Helgy čtěte v novém AHA pro ženy!
Šárka Švejdová (38) z Děčínska má doma Timura a jeho partu: Její vášní jsou…
Celý článek
