Chladnokrevný vrah zastřelil Martině Linhartové (44) manžela a její dcerce tátu, tragédie ji ale něco naučila: "Pitomosti už v životě neřeším!"
Láska neumírá, tvrdí Martina Linhartová (44) z Prahy. Svého osudového muže potkala v Praze ve Vodičkově ulici před 24 lety. On sympatický policista, ona slečna s romantickými sny. Byla to láska na první pohled. Ani jeden z nich ale nemohl tušit, že jejich štěstí má vyměřen pouze krátký čas. Život se Martině a její tehdy pětileté dcerce Martince převrátil naruby v jediné vteřině.
Bylo půl sedmé ráno 23. dubna 1998. Detektiv tehdejšího Odboru boje s organizovaným zločinem Jiří Linhart (†29) se v bytě v pražských Počernicích rozloučil se svou ženou. S kolegy jel na akci. Měl v plánu přijít z práce brzy domů. Těšil se na dcerku a měli také jet k jeho mamince do jižních Čech oslavit jeho svátek. On ani Martina netušili, že je to jejich poslední »ahoj«.
O pár hodin později v domě v Táboritské ulici na pražském Žižkově během zásahu proti pachatelům podezřelým z loupeží, únosů a vydírání zastřelil majora Jiřího Linharta tehdy 21letý Petr Chromek. Soud ho později poslal na 22 let za mříže. Zatímco on mohl jednou doufat v podmínečné propuštění za slušné chování, Martina a její dcera zůstaly bez naděje. Musely se smířit s tím, že táta už nikdy nepřijde.
Slzy oschnou, vzpomínky zůstanou
Čas všechno zhojí, slzy osuší, ale smutné vzpomínky vymazat nedokáže. „Byla jsem v práci, když mi tenkrát zaťukal kolega na dveře, že se mnou potřebuje mluvit. Tušila jsem, že se něco stalo. V kanceláři byl lékař a Jirkovi kolegové. Jirka je mrtvý, Jirku zastřelili, řekli mi,“ vzpomíná stále ještě se smutkem v hlase Martina. Její mozek odmítal strašlivou informaci přijmout. Logika v takové chvíli nefunguje. „Stále jsem prosila doktora, aby ho zachránil,“ říká. Jediné, co ji v tu chvíli drželo při životě, byla její dcera.
Táta už není…
Nejtěžší okamžik na ni však ještě čekal. Jak vysvětlit pětileté holčičce, že táta už není? „Nedokázala jsem to. Nechala jsem to na mém taťkovi,“ přiznává Martina. Na radu psychologa odjeli s malou Martinkou na Vysočinu k hrobu, kam Jirku uložili vedle jeho otce. „Nebyla jsem schopná slova. Můj táta řekl: „Martinko, pojď, dáme sem kytičku tatínkovi. Tady odpočívá.“ Ona se zeptala, můj tatínek tady spinká? Vždyť já jsem ho měla tak ráda. A pak se divila, jak se může tatínek vejít do té malé urny,“ vzpomíná Martina. Jak dcerce tenkrát odpověděli na zvídavou otázku, si už ale po dlouhých letech nevybavuje. Nejhorší byly podle ní první dva tři roky. „Jirku jsem viděla všude. Stačilo jít ulicí, kudy jsme spolu chodili,“ dodává.
Kdo Martině nejvíce pomohl v těžkých chvílích? Dočtete se v nezkráceném příběhu v tištěném magazínu Aha! pro ženy. V prodeji jen za 8,90 Kč!
