Barbora Ročňáková (37) ze Zlína se 15 plet plavila na říčních a zaoceánských lodích: Jak se bránila před piráty?
K moři to měla Barbora Ročňáková (37) ze Zlína pěkných pár stovek kilometrů. Přesto se jí posledních 15 let stalo druhým domovem. Namísto života na pevnině dala přednost službě na říčních a zaoceánských lodích a obeplula celý svět. Lásce k lodím propadla, když se plavila na jachtě ve Francii. Zalíbila se jí tehdy práce posádky, i když viděla, že to není nic lehkého. „O tvrdé práci na lodi jsem měla jasno, na druhou stranu jsou za to slušné peníze a k tomu to poznávání nových míst. Co víc si mladá holka může přát,“ usmívá se Barbora. Jak se žije ženě na zaoceánské lodi?
Začínala jako lodní kuchařka na říční lodi, protože při prvním pohovoru na členku posádky zaoceánské lodi neuspěla. „Vaření má naše rodina v krvi, takže jsem obavy neměla. Navíc na to společnost spěchala, takže komise se mě jen zeptala: Umíš vařit? – Umím! Umíš anglicky? – Umím! A moje první služba dostala zelenou. Už za tři dny jsem chodila v Amsterdamu po palubě a začala se starat o nasycení sto dvaceti prázdných žaludků,“ vypráví Barbora. Ač ji vaření na lodi bavilo, přece jen toužila na moře. Zvlášť když v Amsterdamu viděla kotvit zaoceánské lodě. Pilovala tedy angličtinu, bez níž to prostě nejde, a pak se vydala na další pohovor na pozici pokojské na zaoceánské lodi. Tentokrát uspěla, dokonce jí nabídli místo servírky jedné z lepších restaurací na horní palubě. „Přistoupila jsem na to, i když jsem neměla ani ponětí, co to obnáší. Byla jsem vhozena do vody, abych ukázala, jak umím plavat,“ říká Barbora. Před vyplutím ještě musela absolvovat speciální lékařskou prohlídku, pak už její cestě na moře nic nestálo.
První nalodění
Při nalodění na zaoceánský parník ji však přešel smích. V Terstu kotvil místo lodi obrovský »panelák«. „Když ty největší lodě vidíte na fotkách, vypadá vše moc pěkně. Já však stála zblízka a v záklonu hledala marně špičku toho kolosu, která byla v nedohlednu. A tak jsem jen s hlubokým nadechnutím konstatovala: No nazdar, to bude ještě zajímavé. Trochu se mi podlomila kolena, ale naštěstí se nás naloďovalo tenkrát asi deset noviců a všichni na tom byli stejně, což bylo trochu uklidňující,“ pokračuje mladá žena. Po nalodění dostal každý z posádky mapu a přesné instrukce, kde a kdy má být. Potom následovalo seznámení s lodí. První týdny na parníku, ještě bez pasažérů, museli všichni absolvovat nejrůznější školení. „Už tehdy jsem zjistila, že na lodi utíká vše daleko rychleji. Žijete rychleji, skamarádíte se rychleji. A když se pohádáte, nemáte čas se na nikoho dlouho zlobit.“ První službu absolvovala se zkušenější kolegyní, která na ni dávala pozor. „Byla jsem hodně nervózní, protože člověk v takové situaci má snahu ukázat se v tom nejlepším světle. Naštěstí vše dobře dopadlo, i když mi časem tu a tam samozřejmě něco spadlo a rozbilo se. Ale čím déle člověk na lodi slouží, tím více mu připadá, že je vše tak nějak jednodušší. A když jste ve větším klidu a pohodě, potom si i více užijete návštěv nových míst a zajímavých zemí,“ tvrdí Barbora, která se nakonec vypracovala ze servírky na lepší pozice – byla zástupkyní hotelového manažera i hlavní recepční. K této pozici má posádka obzvlášť respekt, protože je to o velké zodpovědnosti a pevných nervech.
Námořnický život
Posádce jsou na těch největších zaoceánských lodích určena až čtyři patra v podpalubí. V tom nejspodnějším jsou malé kajuty bez oken s poschoďovými postelemi, sociálním zařízením, skříněmi, televizí a ledničkou. Víc toho personál stejně nepotřebuje. V základním patře výš se posádka stravuje, odpočívá u baru a tráví volné chvíle třeba v posilovně. Jídlo, ubytování a uniformu mají všichni zdarma. „Před plavbou se každému doporučuje ještě si zajít k zubaři, protože ne všude je kvalitní péče dostupná, a přibalit si předepsané léky. S sebou si bereme i pohodlné boty, něco málo oblečení a hlavně spodní prádlo a ponožky, protože vždy není čas čekat, než se uvolní prádelna. Mnohé věci si lze i na lodi dokoupit,“ říká Barbora. Když loď připluje do přístavu, mají členové posádky dvě tři hodiny na to, aby se podívali na pevninu. Vše má ale přesný časový řád, takže vrátit se musejí hodinu před dalším vyplutím. Pokud se někdo nestihne vrátit ani do odražení od břehu, je to velký průšvih, za který hrozí vyhazov. Proto si námořníci dávají dobrý pozor na včasný návrat, na lodi se totiž dají vydělat slušné peníze. „Každá společnost to má jinak nastavené, ale většinou nejde žádný plat pod 1200 dolarů za měsíc. Říká se, že za 2000 dolarů se pořádně maká, ale člověk se nepřetrhne. A například šikovný barman si vydělá až 5000 dolarů,“ prozrazuje Barbora.
Jak probíhalo protipirátské školení? Dočtete se v celém příběhu, který najdete v aktuálním vydání Aha! pro ženy. V prodeji jen za 8,90 Kč!