V Indonésii našla Zuzana (29) z Brna smysluplnou práci i životního partnera: "Prales je místo, kde se cítím doma!"
3 fotografie
Měla být zahradní architektkou a jednou možná převzít vedení v rodinné firmě. Prázdninová cesta na indonéský ostrov Sumatra však Zuzaně obrátila život naruby. Nechala studií, ukončila dlouhodobý vztah a vydala se do divočiny tisíce kilometrů daleko od domova, aby tam chránila prales a jeho obyvatele.
Začínalo léto, Zuzana Koloušková právě úspěšně ukončila bakalářské studium zahradní a krajinné architektury na Mendelově univerzitě v Brně a přemýšlela o plánech na nadcházející tři měsíce volna. To byl rok 2011. Vzhledem k tomu, že předchozí dvoje prázdniny trávila na brigádě až na daleké Aljašce, zvažovala, že zamíří opět tam. Práce v rybárně byla sice náročná, ale Zuzana si tam přišla na slušné peníze, za které mohla procestovat Severní Ameriku. „Jenže mému tátovi se to moc nezdálo. Prý, že mrhám svým časem, že mě to nikam neposouvá a že peníze na cestování můžu vydělat i jinak, a ne se huntovat v rybárně. Pak jednoho dne slyšel v rádiu Milana Jeglíka (zakladatel projektu Green Life, pozn. redakce), že Češi někde na Sumatře zachraňují pralesy a nabízejí dobrovolnické programy na léto. Napsal mi na papír webové stránky, a jestli by mě to prý nezajímalo,” vypráví Zuzana. Šlo o indonésko-český projekt, jehož hlavním cílem bylo vytvořit přírodní chráněnou rezervaci Green Life, která by mohla být využívána také k ekoturistice. „Zrovna jsem seděla po snídani s mamkou u stolu, tak jsme si prostudovaly, o co jde. A mamka na to, že ona by jela hned. Chvilku jsem váhala, protože můj tehdejší přítel nebyl těmto mým aktivitám nakloněný, ale nakonec jsem na Green Life napsala. Během hodiny mi přišla odpověď, že se mnou počítají, a ať vyplním přihlášku.”
Nová poznání, nové začátky
Během třítýdenního dobrovolnického programu strávila Zuzana první týden na potápěčské lodi v Indonésii v oblasti Komodských ostrovů. Spolu s dalšími dobrovolníky čistila pláže a měla také možnost potápět se a poznat místní nádhernou přírodu. Na lodi se seznámila s Milanem Jeglíkem, který tehdy působil především jako instruktor potápění a aktivity kolem záchrany pralesa řídil spíš na dálku. Podle plánu pak Zuzana odjela na dva týdny na Sumatru, kde se v rámci pokračování dobrovolnického programu zapojila do potřebných prací v rezervaci Green Life. S Milanem se pak setkala ještě na jeden den, krátce před odletem domů, a už věděla, že nic nemůže být stejné, jako dřív. „Rodičům jsem oznámila, že chci skončit se školou a odejít z rodinné firmy. A rozešla jsem se s přítelem. Všechno se mi zkrátka otočilo o sto osmdesát stupňů, troufám si říct, že to byla reinkarnace zaživa. Když jsem viděla v Indonésii tu krásu a zároveň devastaci, za kterou můžeme my lidé, změnilo to můj pohled na svět, na život, úplně na všechno,” popisuje svoje pocity Zuzana. Chvilku po návratu do Česka měla Zuzana ještě tendence, že by školu dodělala, ale zjistila, že nemůže. „Věděla jsem, že by bylo špatně vytvářet zahrady pro někoho, kdo si vůbec neuvědomuje, že se kvůli »jeho« tropickému dřevu, kamenům a spousty dalšímu, ničí krásný kus planety.”
Zpátky do Indonésie
Ještě ten samý rok, krátce před Štědrým dnem, se vrátila do Indonésie. A také za Milanem. „Rodiče mi moje rozhodnutí ze začátku docela zazlívali. Hlavně táta, který ve mě spatřoval nadějnou zahradní architektku a vzhledem k tomu, že má školku s okrasnými stromy, tak i budoucí plnocennou sílu na políčku. Myslím si, že ještě chvíli doufali, že jsem se jen chvilkově »zbláznila«, ale že brzy prozřu a vrátím se domů,” vzpomíná Zuzana. Nic z toho se nekonalo. Nějakou dobu pendlovala mezi lodí, kde Milan pořád pracoval jako instruktor potápění, a rezervací Green Life na Sumatře, až se nakonec společně rozhodli, že se budou naplno věnovat záchraně pralesa. „Nešlo sedět na dvou židlích najednou. Navíc práce na lodi, kde potkáváte i lidi, kteří si snad ani nezaslouží vidět tu krásu kolem, začala pro Milana postrádat smysl. Společnou budoucnost jsme naopak viděli v zachraňování pralesa. Našich pár desítek hektarů rezervace se sice může zdát oproti stovkám tisíc hektarů pralesa, které jsou ročně zničené, jako nic, ale pro zvířata, která v ní najdou domov, má obrovský význam,” říká Zuzana. Postupně proto začali skupovat další a další pozemky a do letošního roku se jim podařilo zvětšit rezervaci z původních 21 hektarů na 85,5 hektarů a hodlají pokračovat. „Ze začátku jsme finance sháněli různě, třeba prodejem kalendářů a všeho možného, někdy se našel i nějaký mecenáš, který dal větší částku najednou, ale pořád to šlo pomalu. Hodně jsme se posunuli až od roku 2014, kdy se spousta lidí začala zajímat o to, co děláme, věří nám a my můžeme díky jejich příspěvkům kupovat prales po arech,“ dodává.
3 fotografie
