Kreslíř a muzikant Jan Vyčítal (72): Dvakrát na pokraji smrti a jak to bylo s indiánskou šamankou!
7 fotografií
Ještě si dobře pamatujeme jeho kreslené vtipy se psy, kocoury a trempy s vajglem v koutku pusy. Muzikant, textař a humorista Jan Vyčítal. Před pár dny oslavil své dvaasedmdesáté narozeniny a s námi při této příležitosti zavzpomínal na dětství, na tátu poštmistra i na pověstný film života, který se mu v mysli odehrál po vážné autonehodě. Má toho za sebou hodně, dvakrát málem zemřel, ochrnul, ale vždycky se z toho vyhrabal…
Píseň Jen vzpomínky poštmistrovic kluka jste věnoval vašemu tátovi. Jaký byl váš otec?
„Text je pravdivý, je to jedna z těch písní ze života, které jsem otextoval. Můj táta byl opravdu takový všeuměl, který vše, do čeho se dal, dovedl k dokonalosti. Co se týče šikovnosti, jsem jeho opravdový protipól. Čili z toho jsem po něm nezdědil zdaleka nic.“
A z jiných vlastností?
„Snad jen výtvarné nadání. On byl takový ten domácí malíř realista, věnoval se tomu oddechově. Jinak uměl skutečně hodně. Opravit elektriku, postavit barák, a když si třeba usmyslel, že bude pěstovat včely, pustil se do toho. Nejdřív o tom přečetl hory knih a za rok už se k němu jezdili radit včelaři z celého okolí. Úplně jsem čuměl, co všechno je možné. To samé bylo třeba i se zahradou a skalničkami.“
S hudbou měl také něco společného?
„Také. Na vojně dokonce vedl nějaký taneční orchestr. Uměl skoro všechno, nebo alespoň do všeho trochu dělal. A dobře.“
Dědička Krtečkových miliónů Karolína Milerová (24): Otěhotnět nebylo jednoduché!
Celý článek
Byl přísný?
„Domácí nářezy byly úplně všední věcí, jak to už v naší generaci chodilo. Dnes uznávám, že jsme to měli zapotřebí, tenkrát jsem se na to díval pochopitelně jinak, jako na nespravedlnost. Teď už to je asi jiné, než na co jsme byli zvyklí my. “
Na konci války vám byly zhruba tři roky. Co prožívala vaše rodina v tomto úseku života?
„Bydleli jsme na Jezerce, v osamělém činžáku poblíž továrny Javy. Při pražském povstání se tam odehrávaly docela tuhé boje a náš dům dostal zásah z tanku. Sice jsme si zachránili zdravou kůži, ale nezbylo nám vůbec nic. Potom jsme se ocitli v pohraničí, v České Kamenici, v domku po Němcích. Otec tam pracoval na poště jako poštmistr a po pár letech jsme se vrátili do Prahy.“
Jako žák druhé třídy jste prý vážně onemocněl a doslova jste zápasil se smrtí. Co vám bylo?
„Opakovaně jsem prodělal revmatickou horečku, ale takového kalibru, že jsem ze dne na den znehybněl. Večer mi ještě nic nebylo, cítil jsem se jen trochu unavený a druhý den ráno jsem již nepohnul jediným kloubem na těle.“
Jak dlouho jste marodil?
„Asi čtvrt roku jsem byl v nemocnici a další půlrok jsem ležel doma. V té době to bylo velmi nebezpečné onemocnění. Pokud se na to přišlo pozdě, vznikaly z toho nenapravitelné srdeční vady. Já jsem dostával koňské dávky ruského penicilinu, který měl bohužel i vedlejší účinky, které postihovaly sluch a zrak. U mě se to projevilo na očích.“
Jste známý tremp. Kdy jste poprvé vyrazil s baťohem do přírody?
„V pravém slova smyslu, abych byl někde přes noc, jsem to okusil asi v šestnácti letech. Rodiče byli v otázce výchovy nesmiřitelní. Měl jsem opravdu krutý dozor. Plusem pro mě bylo, že fandili skautingu, který byl tenkrát zakázaný.“
Jezdíte stále pod širák?
„Musím se přiznat, že jsem už kapituloval. Nejde o spaní venku, ale my jsme byli zvyklí na docela velké túry. A po té sedmdesátce už organismus trošku vypovídá službu. Takže občas vyrazíme, ale džípama.“
Pokud vím, po jednom čundru máte poměrně vážné problémy s rukou. Co se vlastně stalo?
„Je to zřejmě jedna z příčin onemocnění, kterému se říká paréza. Asi v šedesáti mi ruka přes noc prochladla a následně ochrnula. Na kytaru hrát nemůžu, kreslit naštěstí ano. Ale po mnoha autohaváriích, které jsem nezavinil, mám i velmi nabouranou páteř. Před rokem 2000 jsem s tím měl velké problémy a tenkrát mi dost pomohla jedna indiánská šamanka.“
Jak jste se k ní dostal?
„Byli jsme na zájezdě v Kanadě, kde mé bolesti páteře a pohybové problémy vrcholily. Jeden emigrant mě zavedl k míšence, která před tím i jemu od podobných potíží pomohla. Dostala mě z toho.“
Zní to skoro neuvěřitelně.
„Nerad bych vzbuzoval u někoho velké naděje, protože už se mi ozvali lidé, kteří na mně chtěli na šamanku kontakt. Ona už ale stejně umřela.“
Myslím, že do Kanady je to přeci jenom i tak dost z ruky. Jakým způsobem vás tedy ta žena tenkrát léčila?
„Celé to netrvalo ani deset minut a pociťoval jsem docela silnou bolest, nebo spíš nepříjemný tlak v určitých akupunkturních bodech. Její počínání jsem neviděl, protože jsem ležel na břiše, ale kamarád mi potom říkal, že se mě ani nedotkla. Po návratu domů se problémy opět vrátily, ale už je to celkem dobré. Později mi pomohl ještě jeden léčitel a potom paní doktorka pomocí akupunktury.“
Zmínil jste se o několika autonehodách, které jste zažil. Která byla nejtěžší?
„Bylo to po střetu s náklaďákem a tenkrát se mi v duchu promítl i pověstný film života.“
Co všechno jste viděl?
„Viděl jsem zrychlený film, zachycující různé detaily. Není to film se souvislým dějem. Je to jako když vám někdo v šíleně zrychleném fofru něco pustí a vy z toho zachycujete jen určité kousky.“
7 fotografií
