»Milá holka« Zagorová: JAKEŠ O MNĚ ŘÍKAL PRAVDU!

Letos je to už 55 let, co jste uspěla v soutěži Hledáme nové talenty…
„A víte, že jsem tehdy byla druhá?! (usmívá se) Pak jsem už do žádných soutěží nešla. Vyhrála jsem až dva Moravské vrabce, to bylo něco jako Zlatý slavík, ale na Moravě. Poprvé v roce 1969 a pamatuju si, že jsem tehdy dostala vycpaného »brabčáka «! (směje se) Na šedesátá léta vůbec ráda vzpomínám, byla to úžasná, nesmírně tvůrčí doba.“

V jakém smyslu?
„Spousta věcí začínala. Byli jsme mladí a měli pocit, že je všechno možný. Všichni vám tehdy přáli, nebyla tam závist. Vypadalo to, že se mají všichni rádi.“

Jakou hudbu jste tehdy poslouchala?
„Svobodnou Evropu, vídeňské rádio, všechny možný stanice, kde hráli dobrou muziku. Když jsme byli na JAMU, nechodili jsme spát a poslouchali noční vysílání. Na studium bylo Brno nejlepší město na světě. Vedli jsme docela bouřlivý život. Tehdy to šlo, když na vás žádný fotograf nečíhal za bukem!“ (směje se)

Proč jste si vybrala zrovna Brno? Přece jen z Petřkovic u Ostravy to bylo z ruky…
„Kvůli lásce, a ještě k tomu platonické! Byl za tím mladík, kterého jsem nesmírně obdivovala. Studoval herectví a vyprávěl mi o Brně neuvěřitelné příběhy. Byli jsme ze stejné vesnice, tak vždycky, když přijel a říkal, co se tam děje, věděla jsem: Tohle bych moc chtěla!“

A váš odchod z Brna do Prahy byl taky kvůli lásce?
„No jo, to já tak dělávám! (směje se) Byla jsem tehdy hrozně zamilovaná a s tím pánem jsme se rozhodli, že spolu budeme žít. Tak jsem se přestěhovala k němu. Chvilinku nám to vydrželo.“

Zato s vaším druhým mužem, Štefanem Margitou, vám to vydrželo dlouho…
„To je pravda. Jednou jsme si s Karlem Vágnerem říkali, že naše spolupráce byla nejdelší z našich manželství, která jsme kdy zažili. Teď už ho ale trumfl Štefan, protože jsme spolu dvacet šest let.“

Díky němu také trávíte hodně času v zahraničí…
„Doprovázím ho tak čtyřikrát až pětkrát do roka, vždycky na poměrně dlouhou dobu. A v létě pak jezdíme do Malagy, kde máme byt.“

 

 

 

 

Vaše nové album se jmenuje Já nemám strach. Je ale něco, z čeho máte strach?
„Samozřejmě! Nejsou to vrásky, anebo to, kolik mi je a kolik let mi tu zbývá, protože to neovlivním. Ale bojím se zloby, závisti a nepřejícnosti. Věcí, které se ovlivnit dají.“

Čeho jste se bála v životě nejvíc?
„Když se bojíte o život, je to hodně nepříjemný. To je ten největší strach.“

Když jste v červnu 1989 podepsala Několik vět a nemohla zpívat, to jste se nebála?

         Celý rozhovor najdete v Nedělním Aha!