Rok po smrti Boba Frídla: Vdova se po smrti cítí "hráblá", je s ním pořád! | Ahaonline.cz

Registrace  |  Zapomenuté heslo

Deník Aha! na Facebooku

čtvrtek 28. března 2024

Svátek slaví Soňa, zítra je Velký pátek / Taťána

Rok po smrti Boba Frídla: Vdova se po smrti cítí "hráblá", je s ním pořád!

Bob Frídl
Bob Frídl (Foto: ara)

Už to bude rok od úmrtí zpěváka Boba Frídla (†65), který po dlouhém trápení podlehl zákeřné rakovině. Jak se žije jeho manželce Daně Frídlové (62), která s ním strávila jeho posledních sedmnáct let? A jak se s jeho smrtí vyrovnala? Exkluzivně jen v Nedělním Aha!

Jaké to je být už rok bez něj?

„Je to hrůza a děs. V prvních chvílích, co odešel, mi dal obrovskou sílu, ze které jsem čerpala asi dva týdny. Čím je to delší, tak je to ale horší.“

Jak se s tím vyrovnáváte?

„Po svém. Snažím se doma fungovat, ale už nemám pro koho žít. My jsme žili vlastně jeden společný život, a teď odešla půlka mně s ním pryč.“

Kdo vám nejvíce pomohl?

„Hodně mi pomohl můj syn, který tady se mnou zůstal asi tři dny po pohřbu. Také dcera mi pomáhala, i maminka, která se mnou tady žije.“


Co se za tu dobu u vás změnilo?

„Změnilo se hodně. Když Bob ještě žil, tak jsem pořád pracovala. Od rána do večera jsem se nezastavila. Všichni si ze mě dělali legraci. Bob mi říkal, ať si sednu, dám si cigárko, kafe, ale já jsem neměla tu potřebu. Pořád jsem něco dělala, za něj, za maminku. Ale chtěl, abych si odpočinula.“

A teď už odpočíváte?

„Od té doby, co odešel, tak odpočívám pořád. Ležím celý den, jsem v posteli, dokopu se maximálně nakrmit slepice, andulky, kočku a psa a jen ležím, koukám na televizi a čtu si.“

Nemáte v plánu jít do práce?

„No, kde by mě v mém věku vzali. Přemýšlela jsem jen, že bych uplatnila svoji profesi masérky. Mám tady masérský stůl, tak si říkám, že bych masírovala. Ale jak se uplatnit nevím, zkusím to.“

Pouštíte si jeho písničky?

„Každý den. Vzpomínám na něj pořád, byl to úžasný člověk, moc mi chybí.“


Jaká je vaše nejoblíbenější?

„»V Trávě« a s odstupem času »Lásko má« a »Dům posledních setkání«. To mi připomíná to, jak Bob skončil. Ani nevěděl, že to tak dopadne, složil ji už v mládí. Zemřel na Červeném kopci v hospici - to je dům posledních setkání, ze kterého se už nikdy nikdo nevrátí. A ono se to vyplnilo, u té písničky brečím. Je to osudové.“

Jak na něj vzpomínáte?

„Mám hodně rituálů. Někdy si říkám, že jsem trošku »hráblá«. Ale cítím to tak. Ráno když vstanu tak dám pusu polštáři s jeho fotkou, večer ho taky líbám. Chodím k jeho urně, kytaře, pořád na něj myslím, je prostě všude. Zapaluji mu svíčky a pořád s ním mluvím. Je neustále se mnou.“

Promlouváte k němu?

„Mluvím na něj pořád. Mám teď moc času, který mi vadí. Tak jsem aspoň v myšlenkách s ním.“

Zjevil se vám někdy?

„Zdálo se mi, že mi řekl: Já na tebe počkám a začneme žít spolu znova. A jednou se mi zdálo, že jsem si trochu zdřímla a cítila jsem polibek na mých rtech – vlhký a studený, a to mě probudilo. Cítila jsem, že to byl Bob. Ale neviděla jsem ho.“

Urnu máte na zahradě a náhrobek v Horních Bojanovicích, proč?

„Protože to byl jeho kraj, složil na něj i písničku a bylo mu to nebližší. Vyrůstal tam se sestřenicí Liduškou, když mu bylo 17 let. To mu umřela maminka. A urnu mám doma, bylo to Bobovo přání. Domluvili jsme se, že až umřu, tak půjdeme spolu do hrobu v Bojanovicích.“

Jak často jezdíte k pomníku?

„Na narozeniny, výročí, jak to jde.“


Schováváte si jeho věci? Kytaru?

„Něco málo jsem dala místnímu kominíkovi, kterého měl Bob rád. Ale mám schované košile z vystoupení, vestu, kalhoty, kytaru. Někdy když mám nostalgickou náladu, tak ji vytáhnu a brnkám si. Abych nebyla tak sama a opuštěná. Ale hrát moc neumím. Chtěla bych se to ale naučit.“

Jaké máte pietní místa?

„Truhlu, na které mám fotku Boba, maminky Boba a mého tatínka, který zemřel. A na ni mám urnu. Tam jim svítím, a u televize mám pět svíček. Pořád je zapaluji.“

Myslíte si, že se ještě někdy zamilujete?

„Teď si to nedokážu vůbec představit. Chci pomoct Bobovi. Ale nikdy neříkej nikdy.“

A jak mu chcete pomoct?

„Modlitbou, nechávám za něj sloužit mše a každou vteřinu na něj myslím. On ví, že jsem ho neopustila.“



Autor:  Aneta Kárná

Přečtěte si
illis
24. 2. 2014 • 21:02

pelagie Neřešte, proč se paní Dana svěřila novinářům. Já ji naprosto chápu, je to věc vztahu k člověku, kterého milovala. To se potom jen těžko zvyká na život bez milovaného člověka. Přeji paní Daně hodně zdraví a štěstí .

pelagie
24. 2. 2014 • 10:38

\Nic ve zlém , ale nechápu lidi co se ze svých bolestí vykecávají do bulváru , je to nechutné jak popisuje svoje rituály.Pochopím, že je po zemřelém prázdné místo, ale není sama...umírají mladší i děti a každý má svoji bolest , ale že budu utíkat do novin a zde pindat tak to tedy ne .....

tenerife
24. 2. 2014 • 08:20

Smutný článek, tak mi tečou po ránu slzy, ještě když si vzpomenu na písničku,,Všichni se sejdeme v létě o prázdninách....mám v paměti koncert z roku 1972 v Olomouci, kde koncertoval s Marthou a Tenou, nádhera,málem zbořili sál, skupina Jana Sochora. Paní Daně přeji hodně sil.

marie60
24. 2. 2014 • 07:17

To je ale smutný článek.Boba Frídla jsem měla ráda. Rakovina, to je velké svinstvo. Doufám, že se jeho žena z toho smutku dostane. Já sice radím ale nevím, jak bych byla na tom já, kdyby mi muž zemřel.Byla bych ve velkém domě úplně sama.

Články odjinud

Kontakty

  • Telefon 9.00 – 17.00: 225 974 140
  • Telefon po 17.00: 225 974 164
  • Fax: 225 974 141

RSS kanály serveru ahaonline.cz lze užívat pouze pro osobní potřebu. Jakékoli další šíření obsahu ahaonline.cz je možné pouze s předchozím souhlasem jeho provozovatele.