Rozhovor: Iva Hüttnerová miluje Jolanu Lepařovou a maluje kolegy herce

Jak moc vám vstoupila do života paní Lepařová ze seriálu Ordinace v růžové zahradě?

„Někdy mám pocit, že jsem žila šedesát let úplně zbytečně. Že až od Lepařové má můj život smysl.“ (smích)

Oslovil vás už někdo i jejím jménem?

„I tací se najdou. Zrovna dneska mě jedna paní požádala, zda bych se jí mohla podepsat do památníčku jako Jolana Lepařová. Také se mě lidé často ptají, co nového bude v Ordinaci.“

Je vám alespoň jako žena sympatická?

„Myslím, že je to dobře napsaná figura. A hlavně mě ta role baví, hraju ji moc ráda. Je pro mě překvapivá i tím, že je to vlastně bezdomovkyně, která se vypracovala, má svůj vývoj a příběh.“

Žhavé drby

Tajemství Ivy Hüttnerové: Syn mě trápil, měla jsem z něj žaludeční vředy!

Celý článek

.

5

Takže na seriál narážíte skoro na každém kroku?

„Nedávno jsem měla vernisáž obrázků, kterou uváděl nějaký místní pan doktor. Po proslovu připomněl hostům, že mají možnost, optat se přítomné umělkyně na co chtějí. Přihlásila se jedna paní s otázkou, jestli se Čenský vrátí k rodině. Takže to ji na mně zajímalo nejvíc.“

Necháme tedy už Lepařovou i seriál a zeptáme se na malování, které k vám, stejně jako herectví, už neodmyslitelně patří. Malujete podle momentální nálady, nebo pravidelně?

„Já už maluju naprosto systematicky. Vynechávám jen, když se k tomu nedostanu kvůli herecké práci. Ke hraní je to mimochodem ideální protipól. Při malování relaxuju a srovnávám si v hlavě ten šrumec, který jinak zažívám.“

Nemohu se nezeptat, jak dlouho se už malování věnujete?

„Vždycky jsem ráda malovala, ale intenzivně jsem se tomu začala věnovat, až když jsem byla v jiném stavu a nemohla hrát v divadle. Už je to 41 let.“

Máte svůj charakteristický styl. Jak jste se k němu dopracovala?

„Na začátku jsem malovala jako někdo, kdo mě právě jako malíř okouzlil. Jednou jsem ale udělala takový realistický pouťový a zároveň vyprávěcí obrázek, přes který jsem postupně přišla na ten rukopis, kterým maluji dnes.“

Žhavé drby

VIP PROSTŘENO: Klepl urážel soupeřky – Tomsová a Hüttnerová do kuchyně nepatří!

Celý článek

.

15

„Naivní styl je trochu nepřesný výraz, protože, když něco děláte přes čtyřicet let, nemůžete být naivní. Ten styl vyprávěcích písniček či malých příběhů zachovávám, jen jsem se, doufám, zlepšila v technice.“

Loučíte se s hotovým obrázkem těžko?

„Já už jsem se dostala do stádia, kdy olejové obrázky skoro neprodávám. Nejen že se s nimi těžko loučím, ale neumím je namalovat podruhé. Už mě to pak nebaví. A když mám nějakou větší výstavu, nemám ten sál čím zaplnit. Navíc, i když to zní pateticky, každý obrázek je kousek mého života.“

Takže olej od Ivy Hüttnerové je téměř nedostupný.

„Pokud už nějaký prodám, tak nejraději v okruhu svých přátel, abych si ho zase mohla pro výstavu půjčit. Takže prodávám hlavně grafické listy.“

Co, když vás někdo z přátel požádá o obrázek, třeba k narozeninám? Je to pro vás těžký úkol?

„Někdy to jde samo a jindy zase pro někoho namaluju něco, i když to dotyčný přímo nechce. Jenom proto, že mě to napadne. Nedávno jsem zrovna malovala krásnou zimní krajinu s horami a osvětlenou chaloupkou. V závějích kráčí pán v cylindru a s aktovkou. Přidělala jsem mu kosu a nakonec jsem z toho udělala Zdeňka Svěráka jako Smrťáka z jeho cimrmanovské hry. Prostě to vyplynulo ze situace, tak jsem mu ten obrázek ráda dala.“

Takových situací bylo víc?

„Pro Jiřinu Bohdalovou jsem malovala obrázek k jejím narozeninám, takový staropražský šantán, jako z filmu Pěnička a Paraplíčko. Chtěla jsem, aby se figurky kolem Jiřiny podobaly jejím hereckým kolegům. Byla to děsná práce trefit podobu na tak malé ploše. Jejího kolegu Vladimíra Dvořáka jsem dělala celý den, pořád ho opravovala, až jsem měla pocit, že je to on. Pak přišel můj muž a řekl mi: Ta Zázvorková se ti povedla…“