Režisér Juraj Herz: To já objevil Veškrnovou! Rozhovor o svých slavných filmech a soukromí! | Ahaonline.cz

Registrace  |  Zapomenuté heslo

Deník Aha! na Facebooku

čtvrtek 18. dubna 2024

Svátek slaví Valérie, zítra Rostislav

Režisér Juraj Herz: To já objevil Veškrnovou! Rozhovor o svých slavných filmech a soukromí!

Juraj Herz se svojí partnerkou Martinou Hudečkovou na milované chalupě v jižních Čechách.
Juraj Herz se svojí partnerkou Martinou Hudečkovou na milované chalupě v jižních Čechách. (Aha! – Marek Hofman, ara)

Původem je sice ze slovenského Kežmaroku, všichni ale Juraje Herze (77) považují za jednoho z nejuznávanějších českých režisérů. Ke konci války byl spolu s rodiči deportován do koncentračního tábora. Na lidi přesto nezanevřel.

A jak říká, díky své současné přítelkyni, herečce Martině Hudečkové (48), poznal v pokročilém věku trochu jiný svět a je za to rád. Je vtipný, upřímný, velmi vzdělaný a inteligentní. Navíc je to velký elegán a gentleman.

Pane Herzi, vaším asi nejslavnějším filmem je Spalovač mrtvol s úžasným Rudolfem Hrušínským. Jaké na něj máte vzpomínky?

„Točil se v roce 1968, když sem přišla sovětská vojska a hrozilo, že se nedotočí. Tehdy jsme natočili veškeré exteriéry do července a pan Hrušínský si vyžádal měsíc dovolenou. Jenže on šel na dovolenou a přišli Rusové a my ještě neměli natočený ateliér. Nakonec jsme to vše natočili, sestříhali a uvedli do kin. A když to asi tři týdny šlo a soudruzi zjistili, že je to film, aniž bych to já byl býval dopředu tušil, který se jich velice dotýká, protože je to o konformistovi, tak ten film zakázali. Ale naštěstí se film dostal do světa a jsem rád, že se neustále promítá nejen v Čechách, ale i v Anglii, Francii, Německu…“

Jaké filmy jste nejraději točil?

„Cokoli, co nebylo politického. Tomu jsem se opravdu vyhýbal. Ale všechny další filmy, které jsem v té době točil, byly takovým jako východiskem z nouze. Říkal jsem si, když klavírista necvičí denně, přestane hrát. A já jsem chtěl točit, ale nechtěl jsem točit politiku. Raději jsem točil pohádky. Ale zase tak moc jsem pohádky nemiloval, proto taky u Panny a netvora a Devátého srdce děti utíkaly s křikem z kina.“ (smích) 

Jenže jste natočil i další úžasné filmy – Den pro mou lásku nebo Holky z porcelánu, Holka na zabití s Dagmar Veškrnovou. To není přece k zahození.

„No, to jistě ne. Víte, že Dášu jsem vlastně objevil já? Jsem na to hrdý! Tehdy jsem do Holek z porcelánu potřeboval pět děvčat a nechtěl jsem mít herečky, které už byly známé. Hledal jsem dost dlouho. Z Brna jsem si nechal poslat fotky posluchačů a našel jsem mezi nimi jednu, která mne velmi zaujala. Dášu jsem neznal, pozval jsem ji do Prahy, udělal jsem s ní zkoušky a pak jsem zůstal před záhadou. Že vlastně ona by mohla hrát všech těch pět dívek a bylo dilema, kterou z těch rolí jí dát. Ona měla absolutní smysl pro humor, obrovský talent a byla úžasná. A stále je.“

Ale Dáša Veškrnová přece hrála i v dalších vašich filmech.

„Právě, když jsme dotáčeli Holky z porcelánu, říkal jsem – v té Dáše je ještě něco a já to z ní musím dostat, musím s ní udělat další film. Tak jsem udělal detektivku Holku na zabití. Původně to měla být komedie, mělo se to točit v zimě. Já jsem se pohádal s autorem, řekl jsem mu, že v zimě netočím a předělal jsem to celé a Dášu jsem obsadil do hlavní role. Pak jsem ještě připravoval film Automatická holka a chtěl opět Dášu obsadit. Mělo to být o dívce, která pracuje v automatu. To už mi ale zakázali, protože těch holek bylo už moc. Měl jsem s vedením Barrandova spory, už pro název »holky«. Oni říkali – holky, to jsou děvky, prostitutky, vulgární výraz. Stál jsem si za svým a říkal jsem – to jsou Holky z porcelánu, to se nemůže jmenovat jinak. Původně se to jmenovalo Inventura u světlušek, a to jsem nechtěl. Nakonec se mi to podařilo. A ze vzteku a vzdoru jsem pak právě další film pojmenoval Holka na zabití. S Dášou Veškrnovou jsem poté natočil další čtyři filmy, takže dohromady šest.“

Nemrzí vás, že se ta vámi objevená Dáša stala později Havlovou a na řadu let opustila herectví?

„Nemrzí, protože každý je svého štěstí strůjcem. Já si myslím, že ona zvládla všechno velice dobře. I když jí lidi zpočátku nefandili, odsuzovali ji. Já jsem jí fandil vždycky a fandím jí až doteď.“

Měl jste ale víc herců, které jste obsazoval vícekrát. Proč?

„No právě, jako u té Dáši. Protože jsem měl pocit, že jsem je ještě dostatečně nevyužil zase pro jinou formu, jinou postavu. To byl třeba Petr Čepek, Iva Janžurová. Měl jsem takový pocit, je v nich ještě něco a já nemám využití. Pak ale byli herci vynikající, s nimiž jsem natočil jen jeden film, a to mi stačilo.“

Vy sám jste se ale objevil i v některých hereckých rolích. Byl to únik od režie, nebo výpomoc kolegům režisérům?

„Byla to spíš výpomoc. Třeba v Limonádovém Joe jsem točil v jiném ateliéru a kolega Lipský potřeboval postavu na jeden den a říkal – pojď s Kopeckým hrát karty. Takže jsem tam zaskočil. Tak to bylo u dost režisérů. To samé třeba v Co takhle dát si špenát a v dalších filmech.“

Život v Německu

Celkem 12 let jste byl v emigraci v Německu. Přesto dva roky po vašem odchodu přišla revoluce.

„Ano, je to tak. Odešli jsme a za dva roky to tu prasklo. Pak jsme i nadále žili tam a sem jsem se vracel režírovat. Dělal jsem tu filmy, které jsem dostal jako zakázku od Němců, Francouzů nebo i kolegů Čechů. V zahraničí jsem zůstával jen proto, že tam moje dcera dorůstala, chodila do školky, pak do školy. Až když měla jít na gymnázium, tak jsme se vrátili. A jsem rád, protože Praha pro mne byla vždycky ta jediná z mála měst, kde mohu žít.“

Vy jste natočil po příchodu sem i dva zásadní filmy T.M.A. a Habermannův mlýn. Splnil jste si tím nějaký sen?

„Ne, to bych neřekl. Já jsem si řekl, že jsem už natočil toho dost, a pokud bude příležitost a nebude to politické, chci natočit každý rok něco. Takže jsem vždy něco natočil a po zbytek roku jsem s tehdejší ženou Terezou (HerzPokornou) a dcerou cestoval a procestovali jsme toho hodně a to jsem si vážně užil.“

Proč jste vlastně točil Habermannův mlýn z válečného období, pro vás tolik bolestného?

„To bylo s velkým vědomím, že to chci natočit, protože se stále točily filmy o zlých Němcích. Vím o tom své, protože mne Němci zavřeli do koncentráku a 60 příslušníků mé celé vzdálené i blízké rodiny bylo od nich zavražděno. Ale nechtěl jsem dělat jednostranný film. Naopak, chtěl jsem ukázat, že ne všichni Češi byli ti hodní a ne všichni Němci byli ti zlí. A tady jsem měl možnost.“ 

Tam jste se ale také poznal s Martinou Hudečkovou (48), vaší současnou partnerkou?

„Ano, přesně tak. Bylo to neuvěřitelně milé a opravdu jsem za to velmi rád. Martinka je opravdu velmi zlatá.“

Jeho ženy

Jak se žije českému režisérovi s českou herečkou?

„Moje první manželka byla chemická inženýrka, to byl tak jiný svět, že to manželství nedopadlo. I když bylo dlouhé. A bylo velmi špatné a věděl jsem, že když budu s někým žít, musí znát mé řemeslo a já jeho. Druhé manželství se časem přerodilo spíše v přátelství a s Terezkou mám já i Martina doposud velmi hezký přátelský vztah. Ale i proto jsem nyní velmi šťastný, že jsem s Martinkou a že vždy, když přijde třeba z divadla, ptám se, jaké to bylo, co obecenstvo. Takže, my si o tom povídáme a to bych si s nikým jiným z jiného povolání nemohl vyprávět.“

Ona ale byla ta, která vás »donutila« jezdit do přírody, že?

„Nedonutila, já jsem to prostě chtěl zkusit. (smích) Zjistil jsem, že být s ní v přírodě na chalupě je úžasné. Dřív to bylo pro mne nepředstavitelné, být byť jen týden někde venku v přírodě. Vždy říkám, že mým nejmilovanějším místem na světě je Las Vegas, kde je vše umělé. Jsem ale nyní velmi spokojený. Díky Martině jsem poznal trochu jiný svět a jsem jí za to vděčný. Ona je neuvěřitelná v tom, že mne hrozně hýčká a rozmazluje tak, že na to jednou ale doplatí. (smích) Budu totiž tak rozmazlenej, že ji to bude mrzet.

Kdybych měl o padesát let míň, bylo by to ještě lepší. V mém věku vlastně už žiji přesčas. Ale rozhodně se ještě nechystám umírat. Chtěl bych jen jediné, žít tak dlouho, abych byl soběstačný a nebyl nikomu na obtíž.“

Jak trávíte čas na chalupě, co musíte mít k tomu, abyste tam byl spokojený?

„Tak především Martinku. To je první a zásadní věc. (smích) Pak knížky, počítač a nesmírně rád mám naši pergolu s krbem, kde je nám dobře. Ať už samotným nebo když přijedou milí lidé, přátelé a sedíme a povídáme si. A pak se zase zvedneme a jedeme do Prahy, a tak to kombinujeme a vyhovuje nám to.“

Prožil jste toho v životě hodně, i těch velmi krutých chvil. Co vám ale pomáhalo vše zvládnout?

„Já si při všem a za každé situace čtu a to mi nesmírně pomohlo ve všech životních situacích. Mám ohromné zázemí v knihách. Měl jsem oporu taky v ženách, kterých bylo možná i víc, ale vždycky mně nějak pomohly. Mám taky ale strašně rád dobré jídlo a za ním jsem ochoten jít kamkoli. A teď je to v posledních letech právě i to spojení s Martinou, které mně velmi vyhovuje.“



Přečtěte si
hillaarkaa
25. 6. 2012 • 17:56

Jsou to vemena,hoď na ně sranec

hillaarkaa
25. 6. 2012 • 17:55

vyfič,buzzno tunkovito-lysohlávková

Články odjinud

Kontakty

  • Telefon 9.00 – 17.00: 225 974 140
  • Telefon po 17.00: 225 974 164
  • Fax: 225 974 141

RSS kanály serveru ahaonline.cz lze užívat pouze pro osobní potřebu. Jakékoli další šíření obsahu ahaonline.cz je možné pouze s předchozím souhlasem jeho provozovatele.