Hop – a je tu lidoop (1977): Dvořáka napadli šimpanzi! Proč se do krve hádali Josef Kemr a Josef Větrovec?

Jeho domov byl právě ve staré flašce, která se bůhvíjak dostala na dno Vltavy. To on, mžourající chlápek jakéhosi plynného skupenství, pomocí kouzelného slůvka »hop« vyplní jakékoliv přání tomu, kdo ji otevře.

Ale duch je venku a děj filmu, ve kterém se naplno ukazují lidské povahy, například chorobná shánčlivost řezníka Turečka (Josef Vinklář) či hamižnost a závistivost hostinského Merty (Josef Somr) může začít. Přestože od natáčení letos uplynulo pětatřicet let, podařilo se nám nahlédnout pod pokličku a vypátrat několik zajímavostí, které provázely natáčení.

Proč se Pepíci hádali?

Na place panovala poklidná a přátelská atmosféra. Tedy přesněji řečeno do té doby, než se v provizorně vytvořené šatně potkali dva Josefové – Kemr (†72) a Větrovec (†79). Tihle dva, paradoxně nejméně konfliktní a slušní pánové, si v pauzách vyměňovali názory na politické poměry. „Jeden byl přesvědčený komunista a druhý je zase nesnášel. Začalo to přitom úplně nevinně. Pan Větrovec začal básnit o tom, jak jsou soudruzi v Sovětském svazu úžasní, a pan Kemr se toho samozřejmě chytil a od té chvíle to jelo.“

Jeden se snažil přesvědčit toho druhého o svém názoru, každý měl svou pravdu a nikdo nehodlal ustoupit. Kemr komunisty nesnášel, byl hluboce věřící a zásadový. „Ano, byly to nekonečné výměny názorů, kterými bavili celý štáb,“ zavzpomínal s úsměvem hlavní hrdina filmu Vladimír Dlouhý (†52). „Vtip byl v tom, že se vyhledávali a v těch politických hádkách se přímo vyžívali. Když se půlden nepotkali, jako by jim něco chybělo.“

Ztracená dětská hvězda

Ve filmu si zahrála plejáda herců, jejichž osudy jsou dobře známé. Pouze po představitelce Blanky Turečkové, kterou ztvárnila Monika Hálová (53), jako by se slehla zem. V dětství přitom patřila doslova k hvězdám televizních obrazovek. Hrála ve filmech, divadlech, v televizi moderovala mládežnický pořad Vlaštovka a pro děti Plamínek.

Měla zaděláno na parádní kariéru, jenže všechno bylo nakonec jinak. „Co vím, tak v polovině osmdesátých let se vdala a odešla do Kanady. Tam organizovala divadlo pro české emigranty,“ prozradil Dlouhý, který s ní ve filmu tvořil zamilovaný pár. Navíc s ní studoval ve stejném ročníku. „Říkalo se, že spolu opravdu chodíme, ale tak to vážně nebylo,“ smál se Dlouhý alias Ondra Pavlík.

Dvořák se bál šimpanzů...

Své si ve filmu užil Josef Dvořák (70), který jako pošťák Homola měl co dočinění se šimpanzi. „Přivezli nám z Německa dva. S nimi dorazil i ošetřovatel. Říkal mi, ať šimpanze netahám, ať ho jen vedu. A hlavně mu nemačkám ruku, když nechce jít,“ začal vyprávět Dvořák. „Tak já s ním šel, pomalu, jak bylo ve scénáři a abych ho nenaštval. Spíš teda on vedl mě. Když vtom najednou se zastavil, kouknul na mou pošťáckou čepici, co jsem měl, vmžiku na mě vyskočil, čepici popadl, napálil si ji na hlavu a zmizel,“ dodal.

Chovatel celý incident vyřešil tím, že opičáky zavřel do pošťácké avie. „Nevím, jak jim domlouval, jestli je zmlátil nebo co, ale ozýval se z ní strašnej rachot.“ Pak ošetřovatel vylezl a opičáky v ní nechal zamčený. „Když jim pak po půl hodině otevřel, byli tam už šimpanzi připravení. Každej měl balík v pazourách a na ošetřovatele ty krabice házeli a děsně se u toho radovali. Byli to vážně komedianti.“

...a Brousek se třásl před režisérem

Strach ze čtyřnohých chlupáčů měl i Otakar Brousek (55). „Ale nakonec jsem se s tím největším, který byl zároveň i nejstarší, skamarádil. U mříží si mě vždycky zajal a já ho musel drbat. Měl obrovskou sílu, takže dokud neměl dost, nemohl jsem přestat,“ uvedl Brousek.

Horké chvíle mu na place připravil také samotný režisér Milan Muchna. „Péroval mě strašně. Musíš toho frajera hrát víc, buď větší frajer, křičel na mě. Paní Rosůlková mě uklidňovala a dělala za kamerou posunky. Pomáhala mi,“ dodal herec, který naopak rád vzpomíná na kolegu Mirka Dlouhého. „On a Olda Kaiser, to byli velký ďáblové. S těma se vždycky dobře sedělo, popíjelo a povídalo.“