Sebeobrana pro všechny - Kdy stojí za to bojovat?
Linda Štucbartová (49) vypadá spíše jako manažerka nebo obchodnice než jako lektorka sebeobrany. Ostatně mezinárodní obchod, leadership a komunikace byly také dlouho její hlavní pracovní náplní. Je sice stále viceprezidentkou Česko-izraelské obchodní komory, ale její hlavním úvazkem se staly workshopy sebeobrany pro firmy a organizace, ve kterých se zaměřuje zejména na klientské násilí. Jak sama zjistila, sebeobrana nezačíná u hmatů a chvatů, ale u prevence, a tím největším uměním je se konfliktu zcela vyhnout. Jak se k tomuto oboru dostala? Proč si ji získal? A jaké jsou její doporučení ohledně sebeobrany?
BOJUJ
O co se vyplatí bojovat? O život a zdraví. Nikdy nebojujme o majetek, ten se vždy dá nahradit, ale život a zdraví máme jen jedno. „Seniorům na workshopech zdůrazňuji, že nemá smysl bojovat o kabelku nebo peněženku. Agresor není žádný hrdina, troufne si jen na oběť, která je z jeho pohledu slabší. Pokud chce peníze, dejte mu je a zachovejte si zdraví. Policie ho brzy chytí. Teenagerům ve školách říkám, že nemá smysl bojovat o mobil, žádné hmotné věci za to prostě nestojí,“ zdůrazňuje Linda další důležitý aspekt sebeobrany. Vypustit boj o majetek je deeskalace konfliktu a násilí. Neznamená to, že agresorovi jeho chování projde, ale že jsme na první místo dali naše bezpečí, které je prioritou. Zejména u mladých jsou místem »bojů« také sociální sítě. „Mladí lidé často reagují a diskutují, pokud je někdo na sociálních sítích napadá. Je to dáno tím, že často nerozlišují mezi virtuálními a skutečnými vztahy. Obvykle je překvapí, když jim řeknu, nediskutujte s agresorem, blokujte ho a nahlaste. Mnohdy ani nevědí, že to mohou udělat,“ zamýšlí se lektorka. Důležité je vnímat i rozdíly, jak se do konfliktu dostane muž a jak žena. „U muže je to obvykle snaha ho vyprovokovat ke rvačce. Muži by měli mít na paměti, že za jedním provokatérem je obvykle minimálně jeden další, který se do případného boje zapojí. Tím spíš by muži měli být k provokacím imunní a nevyhrocovat situaci. V případě žen je ze strany agresora obvyklá snaha o ovládnutí oběti a uplatnění moci – i sexuální násilí je o dominanci. Typické jsou věty typu: »Buď zticha a nic se ti nestane.« či »Pojď se mnou a nic se ti nestane.« Agresor vás totiž chce dostat na pro něj vhodnější místo mimo »publikum«. V tuto chvíli rozhodně neposlouchejte a braňte se, jak jen můžete.“ upozorňuje. Když už se dostanete do situace, že se musíte fyzicky bránit, musí to být úkony, které zvládnete rychle, bez přemýšlení a po kterých následuje útěk.
Pro případy, kdy už je fyzická obrana nutná, využívá Linda malé lapy (tréninkové pomůcky – pozn. red.) k nácvikům jednoduchých úderů a kopů. Účastníci workshopů cvičí techniky v tom, v čem dorazili, tak, jako kdyby byli v práci nebo na ulici. Cílem boje v pojetí Sebeobrany pro všechny není boj jako takový, ale přerámování boje na vysmeknutí se útočníkovi, útěk do bezpečí či údery pro získání času na útěk a zavolání pomoci. „Žádné z tvrdých fyzických technik si NIKDY nezkoušejte bez dozoru profesionála. Mohli byste vážně ublížit sobě nebo druhým. Tyto techniky jsou opravdu jen pro extrémní situace – ochranu vašeho zdraví či života nebo vašich blízkých,“ upozorňuje lektorka.
1. Postoj
První věc, kterou je potřeba se naučit. Postoj a řeč těla může agresora odradit nebo naopak povzbudit k útoku.
a) Choulím se do sebe, nedávám pozor na okolí – v očích agresora vypadám jako snadný cíl.
b) Stojím rovně, zpříma, s rukama před sebou a sebevědomě se dívám agresorovi do očí – dávám najevo, že nejsem snadným terčem.
2. Stabilita
Důležité je postavit se tak, abych byla schopna čelit potenciálnímu útoku.
a) Když stojím s nohama u sebe a někdo do mě strčí, snadno mohu upadnout a dostat se na zem, kde do mě může agresor například kopat nebo mě zalehnout.
b) Když se rozkročím a dám jedno nohu lehce dopředu, budu stabilní a strčení ustojím.
3. Ruce nahoře
Držím si od agresora odstup, chráním si obličej před možným útokem. V případě potřeby mohu rovnou reagovat úderem.
4. Úder hrotem dlaně
Jde o úder mířený na bradu agresora či jinam na jeho obličej. Úderová plocha je spodní tvrdá část dlaně.
5. Kop kolenem
Pokud chci kopnout agresora do oblasti rozkroku, je vhodné koleno. Pokud bych kopala nohou, třeba jen nártem, je riziko, že mě útočník chytí za nohu a shodí na zem. Naopak u kopu kolenem je možné se opřít, a získat tak stabilitu.
6. Nízký kop do holeně, případně do kolene
Využíváme toho, že máme na nohou obuv a chceme útočníkovi zasadit bolestivý kop přímo do holeně. Výhodou je, že nemusíme nohu nikam zvedat a techniku snadno provedeme i v úzké sukni. Kopeme vždy vnitřní hranou plosky nohy, chráníme si špičky nohou. Pokud máme dostatečnou stabilitu, můžeme mířit i na koleno ze strany.
SDÍLEJ
Po každé nebezpečné či nepříjemné situaci a jejím vyřešení by měla nastat fáze sdílení. Jednak je třeba nahlásit krádež nebo napadení, ale také je důležité vyhledat odpovídající odbornou pomoc. Sdílení – poslední z principů – je důležitou součástí jak metodiky ESD, tak workshopů. „Při workshopech rozdělím skupinu na dvě části. První část má za úkol vymyslet, jak dotyčného, který sdílí situaci, vhodně podpořit a pomoci mu. V hodné věty jsou například: »Díky, že ses mi svěřil. Mohu ti nějak pomoci? Chceš doprovodit na policii?« Samozřejmě těch možných vět je mnohem více. Druhá skupina má za úkol dát dohromady výroky, které bychom rozhodně v této situaci slyšet nechtěli. Mezi ně patří hlavně sekundární viktimizace neboli druhotné zraňování oběti. Zcela nepřípustné jsou fráze typu: »Ale nepřeháněj. Možná jsi to špatně pochopila. Cos měla na sobě? Proč jsi tam chodila? Vždyť se skoro nic nestalo. To se děje všem.«,“ uvádí příklady Linda. Zajímavé podle ní je, že odsuzujících výroků vymyslí účastníci školení celou řadu hned, ale ty podporující jim zaberou více času a je jich vždy méně. Sdílení je podle Lindy velmi důležité. „Je sice možné, že svůj příběh budete nejprve muset říci pěti lidem, než budete vyslyšeni, ale nevzdávejte to. Sebeobrana je hlavně o komunikaci a o vztazích. Terčem šikany a útoků často jsou ti, kteří nemají zastání – nikoho, kdo by pomohl. Když se už něco stane, je tu často stud, sebekritika, ale také nezpracované trauma, a proto často zatajujeme věci a příběhy, které by naopak měly být vidět a slyšet,“ zamýšlí se zkušená lektorka.
Další důležité aspekty sebeobrany v tištěném APŽ číslo 48.
