Linda Štucbartová (49) a sebeobrana - Na začátku byla dceřina cesta do zahraničí...
Linda Štucbartová (49) vypadá spíše jako manažerka nebo obchodnice než jako lektorka sebeobrany. Ostatně mezinárodní obchod, leadership a komunikace byly také dlouho její hlavní pracovní náplní. Je sice stále viceprezidentkou Česko-izraelské obchodní komory, ale její hlavním úvazkem se staly workshopy sebeobrany pro firmy a organizace, ve kterých se zaměřuje zejména na klientské násilí. Jak sama zjistila, sebeobrana nezačíná u hmatů a chvatů, ale u prevence, a tím největším uměním je se konfliktu zcela vyhnout. Jak se k tomuto oboru dostala? Proč si ji získal? A jaké jsou její doporučení ohledně sebeobrany?
Systém ESD, v českém pojetí Sebeobrana pro všechny, je založen na pěti hlavních principech: Mysli, Zakřič, Utíkej, Bojuj, Sdílej. „A my si ještě přidáváme Buď Ou Kej.“, dodává s úsměvem lektorka Linda, která je představí jeden po druhém.
1. Mysli
Způsob myšlení, nahlížení na situaci, prostředí, vnímání osob ve vašem okolí a předvídání se můžeme naučit a nést si je s sebou celý život. Navíc si některé postupy časem zautomatizujeme a už o nich ani nepřemýšlíme. První je orientace v prostředí. „Lidé jsou velmi málo pozorní ke svému okolí a zapomínají přemýšlet strategicky. To je v dnešní době poměrně velký problém. Například mají sluchátka a dívají se do mobilních telefonů. Pak vůbec netuší, co se kolem nich děje a jaká jsou potenciální rizika. Když přijdeme do nového prostředí, je dobré se zorientovat. Například zjistit, kde je nouzový východ, a podívat se, jací lidé se kolem mě pohybují. Pokud toto neuděláme, v případě krizové situace pravděpodobně nezareagujeme vhodně a dostatečně rychle, protože budeme zkrátka zmatení. Pozornost patří mezi části, které můžeme jednoduše změnit, pokud si je uvědomíme a začneme si na ně dávat pozor,“ říká lektorka a doplňuje, že hlídat si prostor kolem sebe a být orientovaný v prostředí je základ. Vždy je vhodné vytipovat si jednak záchytné body, kde se můžeme dovolat pomoci, ať už jde o banku, večerku, restauraci a také například při cestě hromadnou dopravou i osoby, které by nám v případě potřeby mohly pomoc. „Žádost o pomoc však musí být vždy adresovaná konkrétní osobě či osobám. Když řeknete»„Pane v modré bundě, zavolejte policii«, pak to funguje. Podezřele vypadající osoby si také nikdy nepouštíme za záda. Vždy je třeba mít je na očích a před sebou, abychom byli schopni reagovat. I to si na workshopech zkoušíme,“ upozorňuje Linda, která vždy důkladně probírá s klienty na hodinách právě prevenci, než se dostane k fyzickým technikám.
2. Zakřič
V sebeobraně je práce s hlasem velmi důležitá. Díky správnému použití hlasu si okolí všimne, že něco není v pořádku. Zároveň dáme agresorovi najevo, že se umíme ozvat a nejsme pro něj tou snadnou obětí, která bude potichu. Mnoho lidí, zejména ženy, mají potíže se nahlas ohradit proti něčemu, co je jim nepříjemné. „Hlas pomáhá. Pokud se naučíme s hlasem pracovat, budeme schopni se ozvat i ve stresové situaci. Mnoho žen mi na školeních říká, že ve stresu přijde o hlas, a mají pochybnosti, zda by vůbec ze sebe vydaly hlásku, když by bylo potřeba. Proto práce s hlasem a křik je také jedna z věcí, kterou na workshopech v rámci prevence trénujeme,“ popisuje paní Linda a dodává, že je rovněž důležité vědět, jakými slovy či slovem se důrazně ohradit. Dříve se říkalo, že když na sebe chceme upozornit, nemáme křičet »Pomoc!«, ale »Hoří!«. Podle Lindy je to ale jeden z mýtů, které v rámci sebeobrany stále kolují. „Dnes bohužel nikoho nezajímá, že někde hoří, lidé jsou čím dál méně všímaví a více lhostejní. Navíc přirozeně máme tendenci od požáru utíkat pryč. Pokud nevidí, že hoří jejich nemovitost či auto, neřeší to. Obvykle doufají, že i ty hasiče zavolá někdo jiný,“ upozorňuje. Jak tedy hlasem důrazně upozornit na to, že se děje něco, s čím nesouhlasíte? Člověku pod stresem – agresorovi – nemá smysl říkat »Nechoďte sem, nedělejte to«. Mnohem lepší je pokyny formulovat bez záporu. Podle zkušené lektorky jsou ideální výrazy jako »Dost!«, »Stůjte!«, »Stop!«, které budou dostatečně hlasité, aby je slyšelo co nejvíce lidí v okolí. „Ideální je dosáhnout krátkodobě hlasitosti přes 100 decibelů – takže na úroveň hlasitosti rockového koncertu. I to si na workshopech zkoušíme. Hlas je v tomto případě naší zbraní. Proto je vhodné učit se s ním pracovat tak, aby byl posazený níže a byl dostatečně výrazný. Ve stresu se nám totiž zvedá tón hlasu, takže často, když chceme křičet, se ozývá ječení či pištění. V tomto případě si okolí často říká, že tam ječí nějaká hysterka, a moc pozornosti vám nevěnuje. Na toto si musíme dávat obzvláště my ženy pozor,“ popisuje lektorka svou metodu.
Ne, znamená vždy ne! Důležité pro agresora i pro okolí je ale způsob, jakým je »NE« prezentováno. „Musí to být důrazné, jak hlasově, tak řečí těla. Je to o tom, jak se postavím. Nesmím se choulit a pohihňávat, jako to často dělají teenageři. Postavím se rovně s rukama před sebou a řeknu důrazné, hluboké a hlasité NE.“
3. Utíkej
Tento princip pracuje s myšlenkou čínského filozofa a mistra války Sun c´, který říká: Největší vítězství je to, které nevyžaduje boj. Právě proto sebeobrana nezačíná bojem, ale již orientací v prostředí, vyhodnocením situace a vyhnutím se konfliktu. S tím souvisí další myšlenka – smetí nechte plavat. Slovní urážky, které mě nějak neohrožují a u nichž není předpoklad, že se budou stupňovat k fyzickému násilí, je ideální nechat být a ignorovat je. Vyhneme se tak konfliktu, který by mohl vzniknout, a to zcela zbytečně. „Neplatí zde rčení: Na hrubý pytel hrubá záplata, ke kterému mnohdy ve vypjatých situacích sklouzáváme. Nikdy nevíme, zda agresor nepřejde ze slovní úrovně agrese do té fyzické, nevíme, zda u sebe nemá zbraň,“ upozorňuje lektorka a doplňuje, že sebeobrana začíná u prevence, komunikace a deeskalace (zmírnění konfliktu). Až pak jsou fyzické techniky. Po vyřešení nebezpečné situace následuje sdílení zkušeností a budování bezpečného prostředí. „Bezpečné prostředí je takové, kde přijmete zodpovědnost za vlastní bezpečí, v prostředí budete orientovaní, budete pozorní a obezřetní ke změnám i k lidem, kteří se v něm pohybují,“ shrnuje Linda a doplňuje, že je mnohdy důležité dát na svou intuici, kterou jsme jako ženy v mnohém přestaly používat: „Je to dáno výchovou – nechceme být za hysterku a zbytečně na sebe upozorňovat. Když se nám něco nezdá, měly bychom na to dát, a ne si říkat, že jsme zbytečně paranoidní nebo že se nám něco zdálo, co si pomyslí ostatní, když budu utíkat a jestli to vůbec umím.“ K této části patří také zmírnění agrese. Ať už je to přerušení konverzace a návrat k tématu později, žádost o pomoc či v případě klientského násilí zavolání nadřízeného.
O boji a sdílení čtěte v tištěném APŽ číslo 48.
