Skladatel Jaroslav Uhlíř: Tohle je moje nová láska! ...ale kvůli ní jsem se nerozvedl!
Je autorem mnoha skutečných hitů a jeho píseň Holubí dům byla oceněna mezi třemi nejúspěšnějšími písničkami dvacátého století. Hudební skladatel Jaroslav Uhlíř (65) působí přesto skromně a spolu se Zdeňkem Svěrákem patří v současné době mezi nejoblíbenější dětské autory. Je čerstvě rozvedený, komponuje, s pořadem Hodina zpěvu jezdí po republice a na to, že ho lidé občas oslovují »pane Šípe« si už zvykl. I když je časově značně vytížený, Nedělnímu Aha! přesto poskytl předvánoční rozhovor.
Jaký byl pro vás právě končící rok?
„Dá se říct, že dobrý. Začátkem ledna jsem konečně obdržel po dlouhých devatenácti měsících oficiální rozhodnutí, že jsem rozvedený. Fakticky jsem byl ale rozvedený již 10. prosince minulého roku. Myslím, že to bylo hlavně proto, že na toto datum připadá Den lidských práv. Velký dík patří mému advokátovi JUDr. Zdenku Šulcovi, kterého Zdeněk Svěrák přejmenoval na JUDr. Zdeňka Vítězného.“
Proč ten rozvod trval tak dlouho?
„Protože mě potkala absurdní situace. Když jsem podal návrh na rozvod, protistrana napsala, že se jedná o nesmysl, protože jsme normální a regulérně fungující rodina. S manželkou jsem ale po čtrnáctiletém soužití ve skutečnosti již deset let nežil. Rozhodl jsem se totiž, že se rozvedu, až bude moje dcera Eliška plnoletá, což jsem také dodržel. Ale paradoxně jsem musel dokazovat, že normálně nefungujeme.“
Říkal jste, že jste s manželkou deset let nežil. Znamená to tedy, že jste bydlel jinde?
„Ano, mám svůj byt. Pobýval jsem ve své pracovně.“
Jak se k tomu stavěla dcera Eliška?
„Právě proto, že jsem tam již deset let nebydlel, nebylo to pro ni žádné velké překvapení. I teď jsme spolu v pohodě.“
Předpokládám, že jste, podobně jako mnozí vaši kolegové kolem šedesátky, odešel za mladší ženou...
„Ne, za žádnou mladší jsem neodešel. Vyloučeno, podobné záležitosti mě určitě nelákaly.“
Jaroslav Uhlíř se svou novou přítelkyní Helenou.
Když jste žil tak dlouho sám, nebyl ten rozvod zbytečný? Mohlo to tak přeci běžet i další roky?
„Tam potom mohou nastat takové situace, že si například nemůžete sám nic pořídit. Nebo se druhá strana třeba do někoho zakouká, a vy to pak budete financovat.“
Je u vás již na obzoru nějaký nový objev?
„To ano. Člověk není mnich, ale zatím je to v pohodě a v klidu. A rozhodně není mladší o desítky let. Také nebyla příčinou našeho rozvodu.“
Vaší tvorbu neutěšené rodinné podmínky neovlivnily? Co například teď děláte?
„Ne, pracoval jsem normálně dál. Dá se říct, že uplynulý rok, kterého se týkala vaše první otázka, byl právě v tomto směru úspěšný. Například na Nové scéně ND v Praze nám Dětská opera Praha hraje všechny čtyři operky, které jsme se Zdeňkem Svěrákem napsali. Zadařilo se i s Parapletem, které se z původně občanského sdružení přeměnilo na obecně prospěšnou činnost. Tam je záruka, že vybrané peníze poslouží nevratně jen účelu, který mají plnit, tedy Parapleti. Také jsme natočili další Hodinu zpěvu a na vánočním trhu vychází dvojalbum Písničky o zvířatech. Jedná se vlastně o souhrn všech písniček o zvířatech, které jsme se Zdeňkem Svěrákem za posledních 24 let natočili. Je jich celkem 34.“
V tvorbě pro děti spolupracujete výhradně se Zdeňkem Svěrákem. Určitě se při vystoupení nevyhnete ani různým nečekaným a komickým situacím?
„Těch je poměrně dost. V jednom pořadu například pouštíme dětem jeden nebo dva playbacky a zároveň jim vysvětlujeme, co playback vlastně znamená. Jednou to jeden chlapeček nevydržel a vykřikl: »Ano, playback je ten sprostý časopis«. Jiný chlapeček nám zase jednou chtěl popřát před koncem roku všechno nejlepší a jak chtěl být originální, řekl Zdeňkovi Svěrákovi – pane Svěrák, já vám přeji ještě hezký zbytek života. Nebo jsme na knížním veletrhu podepisovali knihy a jeden kluk vyndal z kapsy strašně umolousaný a do kuličky zmačkaný papír, rozbalil ho a nechal si ho od Zdeňka podepsat. Potom ho zase zmačkal, strčil do kapsy a odešel.“
Nerozlučná dvojice. Jaroslav Uhlíř skládá hudbu, Zdeněk Svěrák píše texty. Společně jsou strojem na hity.
Ještě vám někdy někdo občas řekne pane Šíp?
„Jo, stává se to. Unikátní příhoda se nám stala pochopitelně opět se Zdeňkem Svěrákem. Cestou na zájezd jsme se zastavili v motorestu na kávičce, kde za mnou přišel jeden člověk a řekl mi: »Dobrý večer, pane Gerendáš, mohl byste se mi podepsat?« Modré oko Zdeňka Svěráka se radostně rozzářilo, ale jen na chvilku. Ten pán se na něho otočil a řekl: »Pane Smoljak, vy taky.«“
Když píšete se Zdeňkem Svěrákem novou písničku, poznáte někdy dopředu, že z ní bude hit?
„Tak v tomhle směru jsme oba špatní prognostici. Klasický příklad je písnička Dělání z filmu Princové jsou na draka. Když jsme ji skládali, tak mi Zdeněk říkal, že to je v podstatě taková píseň práce. Že je to prostě nabádavka, kterou nemají lidi rádi. Dokonce jsme ji chtěli vyřadit, a najednou je z nich nejznámější. Asi u čtyřech písniček nás potkalo to štěstí, že si je lidé hrají u táboráku. To je totiž to nejvyšší ocenění a pocta pro autora. Ne vítězství na festivalu, ale když vidíte v dáli ohníček a slyšíte svoji písničku, tomu pocitu se nic nevyrovná. Nám se to stalo u písní Severní vítr, Dělání, Holubí dům a Není nutno.“
