Lábus terčem urážek: Jsi ubožák a citový mrzák
16 fotografií
Je to fenomén, přírodní úkaz. Talent od pánaboha, který se hned tak nenarodí. Přes 40 let je Jiří Lábus Rumburakem i plyšovým Jů, přes třicet mluví Boženu Tluchořovou i Marge Simpsonovou. Dabuje muže, ženy, zvířata a lidi ho milují. Právě dnes slaví 75 let.
„Dlouho jsem přemýšlel, v jakém kostýmu bych chtěl být pochovaný a nakonec jsem si řekl, že to musí být Jů. Dají mě do rakve v zeleným plyši a až bude rakev zajíždět, začne hrát znělka z pořadu Možná přijde i kouzelník,“ plánuje s humorem sobě vlastním. „»Tak my už jedem do finále a za všechno vážně dík – zas přijdem a možná i kouzelník, kdo tu byl jednou, příště se vrátí…«, to rakev pojede zpátky, »…s naší partou rozehranou…« a zase zajede »…nashledanou!«“ zakončuje ideální představu.
DĚDA, PŘEDNOSTA STANICE
V rodině má naštěstí dlouhověkost. Maminka, zdravotní sestra, se dožila 91 let, tatínek architekt zemřel, když mu bylo osmdesát sedm. Vysokého věku dosáhli i oba dědečci – jeden byl koňským handlířem, druhý pracoval u dráhy jako přednosta stanice. „Byl to vtipálek, rád chodil do hospod, byl výborným vypravěčem. Traduje se, že na Turnovsku, kde bydlel na Malé Skále, vyhlásil republiku o dva dřív, pak se schovával s praporem a šli po něm četníci,“ líčí herec, který smysl pro humor zdědil nejspíš po něm.
PLÁCÁŠ PITOMOSTI!
Rodiče byli konzervativnější a seriózní. „Bavilo mě, když k nám přišla návštěva, nebo jsme šli na návštěvu my. Rodiče jsem vyváděl z míry. Všude jsem začal vyprávět nesmyslný historky, který jsem si vymýšlel. Lidi se smáli a matka šílela: Co to zase plácáš za pitomosti! Ale vždyť on si dělá jen legraci, obhajovala to,“ směje se Jiří Lábus. Hercem chtěl být od pěti let. Ve chvíli, kdy poprvé uviděl loutkové divadlo, měl jasno – svět iluzí ho fascinoval. „Kolik umím hlasů, to jsem nikdy nepočítal. Už jako malé dítě jsem miloval, když jsem mohl číst pohádky pro loutky a tam jsem hlasy měnil. Přečetl jsem všechny postavy – krále, prince, čerty, princezny, ježibaby… To mě bavilo a to mi zůstalo,“ vypráví herec, který prý pohádky předčítal do hrnce, aby líp zněly.
Jiří Lábus se loučil s Hlaváčovou: S Janou odešla velká generace herců
LÁBUSI, TY JSI UBOŽÁK!
Už na základce byl třídní šašek, který prahl po pozornosti. Chtěl být středem zájmu a toužil po tom, aby se mu děti smály. „Třeba ve čtvrté třídě někdo řekl vtip, třída se zasmála a já se smál schválně až po nich a velmi dlouho. Paní učitelka říkala: Lábusi, ty jsi ubožák a já byl na vrcholu blaha, že zmínila mé jméno,“ vzpomínal později. V osmé třídě o přestávkách dokonce nutil spolužáky, aby dělali, že ho bijí. „Začali mě mlátit, ostatní mě litovali a já byl opět na vrcholu blaha,“ smál se.
NA PRÁCI JE LEVEJ
Ve škole rád maloval, učil se básnicky. Fyzika, chemie či matematika šly ale úplně mimo něj. „V deváté třídě mi paní učitelka chtěla dát na vysvědčení čtyřku z matematiky. Moje matka přišla do sborovny a na kolenou ji prosila, aby mi dala trojku. Ten náš blbec se pak nedostane na střední školu. On nemůže do učení, on je na práci levej, plakala,“ vypráví Lábus. Podařilo se, nakonec dostal trojku a vystudoval gymnázium.
DOMA BUDEŠ!
Když pak měl nastoupit na DAMU, psal se rok 1968. Rodiče ho 21. srpna ale raději zamkli doma. „My bydleli u rádia a já chtěl bránit rozhlas. Viděl jsem, co se tam děje a chtěl tam jít. No opovaž se, ještě tě zastřelí, říkali mi. Matka držela dveře, otec je zamknul, takže jsem nikam nemohl,“ vzpomínal. Podobných historek má víc, neb s rodiči žil velmi dlouho. Když mu bylo pětatřicet, přišel v podvečer na Silvestra lehce ovíněn, chtěl rodiče pozdravit a vyrazit zase do ulic. „Nepůjdeš, ještě tě porazí auto. Táta zamknul dveře a schoval mi klíče. Já jsem hodil z okna pět tisíc, že pro ně musím jít dolů. To ti tak budeme věřit, volala matka. Neodemkli mi. Ráno jsem tam šel a peníze samozřejmě nikde,“ přidal další příhodu.
JAK POKOUSAL BRÁCHU
Na rodiče vzpomíná rád, o oba se staral až do smrti. Nejdřív odešla maminka, o něco později tatínek, který trpěl Parkinsonovou chorobou. „Krátce po smrti maminky skoro přestal chodit, ale měl krásný stáří. Tím, že měl dost peněz, kouřil camelky, pil bailey‘s, plzeň, koukal na televizi a četl knížky o ufonech a o horách, protože jako mladý lezl po skalách. Říkal jsem si, že takhle bych chtěl taky dožít,“ zasnil se. Jako kluk byl ale pěkné kvítko. „Byl jsem strašně žárlivý dítě, a když se narodil o dva roky mladší brácha, víc se věnovali jemu a mně to strašně štvalo. Pamatuju se, jak jsem ho kousl do prstu u nohy a on začal strašně řvát. Pak rodiče uviděli otisk mých zubů. Ty neřáde, přijde pro tebe strašák, támhle na poli si tě vezme, křičeli. A pak jsem začal řvát já,“ líčí.
JSI CITOVÝ MRZÁK
Na rozdíl od bratra se Jiří nikdy neoženil, neměl děti. Říká, že je velký sobec a egocentrik, sólo život mu vyhovuje. „Měl jsem různý lásky, ale pak to skončilo třeba proto, že jsem byl v Liberci a jezdil málo do Prahy. Nebo babička řekla nápadnici, že co je maminka v lázních, tak Ikoušek (tak mu doma říkali, protože jako malý neuměl ve jméně říct ř – pozn. red.) krásně pije mlíčko a hned byl konec vztahu. Jedna dívka mi dokonce řekla, že jsem citový mrzák,“ svěřil se před lety Zuzaně Maléřové v pořadu Nevyslovené monology. Od té doby o svém soukromí nemluví. „Možná to párkrát vypadalo, že se ožením, ale vždycky jsem zdrhnul.“
DRŽÍME PALCE, RUMBURAKU
V osmadvaceti začal točit Rumburaka v Arabele a netušil, že mu role zůstane na celý život, že se stane osudovou. Dodnes mu ze zahraničí chodí žádosti o autogram, poznávají ho ve světě, dokonce ho odchytili i na Tchaj-wanu. „Já ho nebral jako zápornou postavu. Chtěl lásku a nebyla mu dopřána. Tak se malinko mstil, no a co. Podle mě to byla kladná postava,“ vysvětloval jeho oblibu herec, který často vzpomínal, jak čaroději druhé kategorie děti fandily. „Dokonce mi psaly, že Rumburakovi drží palce. Já jsem jim odepisoval, že patří do polepšovny,“ smál se.
LÁBUS: Už jako dítě jsem měnil hlasy a hrál si na herce.
16 fotografií
