Robert Oppenheimer: Génius i maniak - skutečný příběh
3 fotografie
Byl to tak trochu blázen. Úzkostný, depresivní, také ale nesmírně citlivý, vášnivý a loajální. Přesto to byl právě Robert Oppenheimer (†62), kdo v jednu chvíli držel v ruce všechna esa a lusknutím prstu mohl zničit svět. Ve čtvrtek měl premiéru film mapující jeho život. A jedno je jisté – bude to jízda.
Přestože nepoznal bídu, známí z dětství na něj vždy vzpomínali jako na skromného kluka, který byl plachý. A také jiný, než všichni ostatní. V devíti četl filozofické spisy v latině a řečtině, miloval mineralogii. Půvabná je například historka, jak si dopisoval s členy amerického mineralogického klubu, a ti jej pozvali na svůj sjezd v domnění, že se setkají s dospělým vědcem. Mnoho kamarádů ale neměl. „Mám jednoduše nepříjemné ego,“ komentoval to v dospělosti sám Oppenheimer. „Dětí, které se mnou přišly do styku, upřímně lituji. Muselo je to urazit.“ Ani během studií chemie na harvardské a později i cambridgeské univerzitě se necítil komfortně. Rodičům například psal: „Pracuji, píšu nespočet tezí, úkolů, trávím hodiny v laboratořích, učeně si povídám s několika ztracenými dušemi, čtu řečtinu a přeju si, abych byl mrtvý.“
Seroš X: Arnold
Génius, který si nevěřil Hrstce svých přátel se svěřil, že studium ho nudí a má pocit, že v oboru není dost dobrý. Pocity méněcennosti ho dohnaly až k tomu, že neoblíbenému profesorovi nechal po přednášce na škole otrávené jablko. Ve škole se ale nakonec udržel. A díky hinduistickému učení a meditaci se dal do pořádku i po psychické stránce. Když se v roce 1939 začalo spekulovat o hrozbě použití jaderných zbraní ve válce, byl Oppenheimer jedním z těch, kteří měli pro americkou vládu zkoumat jejich potenciál. O tři roky později už zněl úkol projektu Manhattan jasně: Vyvinout atomovou bombu dříve, než Němci. „Oppenheimerův problém je, že miluje něco, co nemiluje jeho – vládu Spojených států amerických,“ komentoval jeho účast v projektu Manhattan sám Albert Einstein a odkazoval tím k vědcově nabubřelosti, přehnanému zápalu pro věc, ale i konexím v Sovětském svazu.
Přesto mu nikdo nemohl upřít genialitu, schopnost koordinovat a zorganizovat práci několika podobně »střelených« vědců. Ubozí malí lidé Bylo brzké ráno 16. července 1945. Robert Oppenheimer čekal v kontrolním bunkru na chvíli, která navždy změnila svět. Jen 10 km od tohoto stanoviště byla o pár chvil později v rámci testu poprvé odpálena atomová bomba s kódovým označením Trinity. Oppenheimer tehdy vážil pouhých 52 kg (při výšce 178 cm). Už několik měsíců přes noc nenaspal víc než 4 hodiny, zužovaly ho úzkosti. Teprve, když okolí zachvátila exploze o síle 21 kilotun TNT, se vědec uvolnil, vydechl a citoval z hinduistické knihy Píseň Vznešeného: „Nyní jsem se stal Smrtí. Ničitelem světů.“ Přesto se v následujících dnech opět ozvaly deprese. Prý ho trápil osud Japonců, na jejichž města Hirošima a Nagasaki byly posléze atomové bomby svrženy »naostro«. „Ach, ti ubozí lidé, ti ubozí malí lidé,“ naříkal prý, když si myslel, že ho nikdo neslyší. Přesto pak armádě radil, jak zbraň použít, aby napáchala co největší škody. A když viděl výsledek své práce, s nadšením si tleskal. Po válce Oppenheimer nicméně nesouhlasil s dalším vývojem jaderných zbraní a odmítl se podílet na výzkumu. Působil jako pedagog na univerzitě a procestoval celou Evropu. V roce 1967 se mu ale stala osudnou jeho největší vášeň – kouření. Zemřel na rakovinu hrtanu a jeho popel byl rozptýlen do moře na Panenských ostrovech.
Seroš X: Komu patří město?
3 fotografie
