ROBERT NEBŘENSKÝ (58): Tohle musím tátovi pustit na hřbitově
12 fotografií
Vltava není jen řeka nebo část symfonické básně Bedřich Smetany. Už pětatřicet let je to také svébytná česká kapela, v jejímž čele stojí herec a muzikant Robert Nebřenský (58). Nedávno vydali už sedmou desku, která tentokrát říká Spass muss immer sein, a to i přesto, že život vždycky není legrace.
Jak dlouho jste na nové desce pracoval?
„Vymýšlení aranží skladeb s kapelou trvalo dva roky, natáčení s přestávkami rok. Osobně a autorsky jsem na té desce ale strávil vlastně celý svůj život, protože některá témata se se mnou táhnou od narození. Něco jsem zachytil třeba před třiceti lety jako střípek něčeho, co se už tenkrát chtělo vyslovit, ale neměl jsem na to tehdy zralost nebo odvahu.“
Jaká témata tedy otevíráte?
„Například vztah k mému nepoznanému otci. S jeho nepřítomností jsem se konečně vyrovnal s pochopením a náš vztah jsem zhojil v písni »Tati, haló!«. Mám na ni ohlasy od lidí, kteří zažili něco podobného, a ti mi v různých obměnách říkají: »Kdyby to slyšel můj táta, to by se mu líbilo. To mu budu muset pustit na hřbitově!« Tohle bych rád řekl svýmu tátovi taky a podobně.“
Eva Holubová o menopauze: Pánové, nebojte, dojde i na vás!
Ano, ta písnička je paradoxně veselá.
„Tahle verze ano. Ale na konci devadesátých let, kdy jsem se tohle téma poprvé pokoušel zpracovat, mi z toho vyšla píseň bolavá a negativní. Pochopil jsem, že s osobní výpovědí je to »odtud potud«. Pokud není zpracovaná a jde do bolesti, má se člověk raději vyplakat někde v pokojíčku. Ani kapela mi to nechtěla hrát.“
Jak to?
„Vedli jsme o tom tehdy vážné diskuze a z nich jsem vyrozuměl, že věrohodnost pódiového nasazení musí platit pro všechny, a to i jaksi obráceně. Je mi jasné, že se nedá se mnou vše emocionálně sdílet na sto procent, ale problémem může být něco vyloženě nesdílet, nesouhlasit. Prostě, jak můžu vedle tebe stát, když mám se svým otcem dobrý vztah, máme se rádi, jak bych mu to vysvětlil? Nikdy jsme tu píseň nehráli a jsem za to kapele vděčný.“
Mluvil jste o nepoznaném otci, který vám ale psal. Asi bychom to měli vysvětlit.
„Moji rodiče spolu nikdy nežili, neměli kde. Otec bydlel na ubytovně. Vznikl jsem buď tam, nebo někde na louce. Narodil jsem se v roce 1964 a on v osmašedesátém emigroval. Do té doby jsem ho viděl asi jednou. Žil pak svůj nový život v Austrálii. Kontaktoval mě později, prostřednictvím svých dvou sester, když mi bylo šestnáct. Nějakou dobu jsme si psali, snažil se mě korespondenčně vychovávat. Zemřel, když mi bylo osmnáct.“
Rozzlobená Eva Holubová o válce na Ukrajině: Je to genocida a vraždění!
Celý rozhovor v Nedělním Aha! 27. 11. 2022
12 fotografií
