Režisér Jiří Strach: Tajemství úspěchu rekordní pohádky!
29 fotografií
Když se Anděl Páně 2 objevil na předloňské Vánoce v televizi, překonal všechny rekordy. Pohádku režiséra Jiřího Stracha (47) sledovaly tři miliony diváků. Okamžitě se zařadila k těm, bez kterých si Vánoce nedokážeme představit. Tedy kromě pana režiséra. Na své filmy se totiž zásadně nekouká!
Co podle vás nesmí chybět ve vánoční pohádce?
„Kdyby někdo znal přesný recept, tak by byl střežený, jako návod na výrobu becherovky! Všichni do jisté míry tápeme. Ale obecně se dá říct, že v dobré pohádce nesmí chybět nadhled a humor pro děti i dospělé. Musíte v ní najít romantický rozměr a nějaké poučení, které divákům nenutíte, jen nabídnete. Je to jako švédský stůl. Máš chuť, vezmi si, nemáš, nechej ležet.“
Dát to vše dohromady není legrace...
„To není pro nikoho, pro scenáristy, režiséra, ani pro herce. Pohádka je jako slalom v úzkých brankách, který ne každý vybere a sjede čistě z kopce dolů. Stává se, že přijde režisér, který chce ukázat, že vše udělá jinak, a tváří se, že jen on ví, jak to má být. U diváka většinou prohraje. V pohádce toho moc nevymyslíte, musíte se držet jistých zákonitostí. A mně se kromě toho líbí, když se odehrávají na sněhu.“
Čím vás fascinuje?
„Přináší čistotu. Díky němu máte pocit, že je svět pohádky krystalicky čistý. A taky možná proto, jak je sněhu málo, vtahujeme dětského diváka do světa, který skoro nezná. Za mých mladých let napadl sníh, lyžovalo se, sáňkovalo a dnes? Když ve městě napadne, je tak vzácný, že si ho fotíme na mobil.“
Jenže sníh v pohádce je risk, nemusí napadnout...
„No samozřejmě, že obrovsky riskujete! Stalo se nám to na Andělovi jedna i dvě, že jsme dosypávali umělý sníh, který je strašně drahý. Jeden pytel stojí asi třicet euro, ale na to, abyste zasypali jednu uličku v Českém Krumlově, jich musíte mít minimálně třicet. Jde to do peněz. Stejně tak musíte mít víc natáčecích dnů, protože v zimě můžete točit jen od devíti do tří, kvůli světlu. Je to dražší, ale vyplatí se to.“
O LOTRANDA MI NEŠLO
Kde jste se jako pohádkový režisér inspiroval?
„Vyrostl jsem na klasických pohádkách, jako jsou Pyšná princezna anebo Princezna se zlato hvězdou na čele, miloval jsem S čerty nejsou žerty. Ale tou top pohádkou, která mě bavila odmala, byl Císařův pekař – Pekařův císař. Měla v sobě werichovský humor, nadhled, dělání si legrace sama ze sebe. Já jsem se později snažil šlapat do stejných vod, ve své práci jsem z nich těžil. A pomohla mi i jedna osobní zkušenost.“
Jaká?
„Když jsem studoval režii a byl ve třetím ročníku na FAMU, hledal můj pedagog Karel Smyczek Lotranda do pohádky Lotrando a Zubejda. Pořád si nebyl jistý. Asi jenom proto, aby mě měl odškrtnutýho ze seznamu, pozval mě na kamerové zkoušky. Kdybyste se ho zeptali, na sto procent odpoví, že se mnou vůbec nepočítal. Já už jsem nechtěl být hercem, a tak jsem si před kamerou s rolí hrál s takovou lehkostí, že na mě Karel koukal jako na zjevení.“
A obsadil vás!
„Ale pak bylo hezký, jak k mýmu neherectví dorežírovával zbytek herců. Díky tomu je celá pohádka cimrmanovsky roztomile naivně neherecká. A právě když jsem tady stál na place pohádky u výborného Karla Smyczka a se skvělým scénářem Zdeňka Svěráka, tak jsem nakukoval, jak ji dělá, jak se k ní má přistupovat. To mě hodně naučilo.“
Celý článek si můžete přečíst v nedělním tištěném vydání deníku Aha!
Na video s Jiřím Strachem se můžete podívat zde:
29 fotografií
