Zásadní vystoupení Gotta: Sametový pakt s Krylem
V prosinci to bude třicet let, na balkoně Melantrichu na pražském Václaváku zazpívaly hymnu dvě ikony. Karel Kryl a Karel Gott! Představitelé do té doby protichůdných světů. Revoluce neřídí logika, ale emoce.
Pro tři sta tisíc lidí, kteří vítali změnu režimu. Komunismus padl a Kryl, emigrant, bohém a sebestředný heretik, se postavil vedle symbolu normalizace. Symbolické pro samet, smíření s minulostí. Byl to dějinný paradox, historická událost. Psal se 4. prosinec 1989, totalitní vláda se chystala k demisi a oba Karlové v 16.55 pěli hymnu. Od Kryla to bylo kavalírské, od Václava Havla a dalších z Občanského fóra chytré.
Krylovi říkali, ať nezpívá
Gottem získali pro svoji věc konformní část národa. „Myslím, že to Kryl bral upřímně, bez domýšlivosti nebo ješitnosti. I když mu říkali, že by se mnou neměl vystupovat a měl by si držet svůj protestní a buřičský postoj,“ vzpomínal na silné okamžiky později Karel Gott. „I když si myslím, že později ho to mrzelo, ale v tu chvíli to pomohlo věci,“ dodal. Demonstrace v té době měly obrovskou sílu. Lidé jezdili z celé republiky do Prahy, euforie cloumala zemí a téhle emoci se nešlo ubránit. Kryl do toho šel, nad morálními poklesky (Anticharta) svého kolegy mávl rukou.
Gott tam byl se mnou!
Když mu Miloš Čermák v Reflexu v roce 1993 připomněl, že zpíval na balkoně Melantrichu s Gottem, ostře se ohradil: „Nikoliv. Karel Gott tam byl se mnou, prosím. Jen pro přesnost – já jsem byl požádán, jestli smí Karel Gott zpívat se mnou,“ obhájil se, ale už to nebylo zapotřebí. Kryl se v nové době bez zjevného nepřítele neorientoval, Karel Gott (možná i díky smířlivému postoji Kryla a společnému vystoupení) vyletěl znovu nahoru.
Gottův soused Jakub Železný: Na místo smutku přivedl syna.