Marie Hudečková vzpomíná na pochod Angolou: Deník lékařky po 40 letech
4 fotografie
Lékařka Marie Hudečková (83) byla jedním z 66 československých občanů, kteří se právě před 40 lety stali rukojmími občanské války v Angole. Ráno 12. března 1983 je unesla protivládní organizace UNITA. Nikdo z nich netušil, že je čeká dlouhá a strastiplná cesta.
Marie Hudečková pochází a dodnes bydlí v Kyjově na jihu Moravy. Do Angoly odcestovala coby členka širšího lékařského týmu dobrovolně už v roce 1980. A to v rámci pomoci méně vyspělým zemím. Na pobyt v africké zemi do té doby vzpomíná ráda. Našla zde teplé podnebí, svěží vzduch, krásnou krajinu i přátelské domorodce.
Krávy v nemocnici
„Původně jsme měli jezdit do Gandy, což bylo město zhruba deset kilometrů od města Alto Catumbela. Když jsme tam přijeli poprvé, vypadala nemocnice na první pohled slušně, uvnitř byl ale porodní sál v podobě čtyř holých zdí a uprostřed se pásly krávy. Pacient, když ho chirurg operoval, ležel pouze na papírech, sterilizace nebyla prakticky žádná,“ líčí po letech lékařka, která pomohla stovkám místních obyvatel, ošetřovala raněné z přestřelek občanské války. J
áchyme, hoď ho…
„Dostali jsme každý k dispozici jeden dům, kde byla i pračka, ale zase tam chyběla elektřina a voda. Jednou při cestě do Gandy najelo auto jedoucí za námi na minu, takže jsme potom už pracovali jen v Alto Catumbele. Měli jsme s sebou i technika, ale neměl co udržovat, protože tam byl funkční jen rentgen. Takže nám aspoň později vyklepával z plechovek formičky na vánoční cukroví,“ vzpomíná Marie Hudečková na první chvíle v Angole. Kulturu vyplňoval našim občanům jediný film – Jáchyme, hoď ho do stroje!. Viděli ho bezmála třicetkrát, nic jiného k mání nebylo. K dispozici měli bazén, jezdili se koupat k moři a zdánlivě prožívali romantické chvilky. Marie Hudečková obývala dům s kuchyní a třemi ložnicemi. Měl k dispozici hospodyni. A na zahradě si pochutnávala na exotickém ovoci. Později za ní přijel i manžel se dvěma dětmi. Africká idylka se ovšem změnila v drama právě 12. března 1983.
Střelba na úvod
„Nedaleko nás se tehdy ozvala střelba. Nebylo to nic výjimečného, byli jsme na to zvyklí. Dokonce se takové chvíle nahrávaly i na magnetofon, abychom měli důkaz, v jakých podmínkách jsme tam žili. Jenže tentokrát k nám po střelbě vtrhli vojáci a začali nás vyhánět z domů. Vzpomínám si na Lumíra Novotného, který se s nimi handrkoval o fotoaparát, protože se ho nechtěl vzdát. Nikdo netušil, co se děje, co nás čeká. Ani jsme se nemohli sbalit. Jednak nám to vojáci nedovolili a taky jsme netušili, že nás čeká dlouhá a strastiplná cesta. To byl ale už manžel zpátky doma. Jen děti, osmiletý syn a šestiletá dcera, tam se mnou zůstaly,“ pokračuje ve vyprávění lékařka.
Směla se vrátit pro léky
Československé občany - 28 mužů, 17 žen a 21 dětí – poté UNITA odvedla do svého prvního tábora. Tam bylo 66 uneseným poprvé řečeno, že na ně čeká 10 kilometrů dlouhá cesta. Následně měli být zadržení propuštěni. „Dohodla jsem se tam ale také se zástupci UNITY, že se vrátím do našeho centra autem aspoň pro nejnutnější léky. Pobrala jsem, co šlo. Zastavila jsme se pro ně také v bytě doktora Kunovského, který měl to štěstí, že byl zrovna s rodinou doma v Československu na dovolené.“ Pobrala i nějaké potraviny, co byly v zásobě. Hlavně mouku a rýži. A také oblečení pro ostatní. Když si prý chtěla vzít letní bundu, upozornil jí hlídající voják, aby sáhla spíše po té zimní. V tu chvíli jí došlo, že cesta bude delší, protože za měsíc mělo přijít období dešťů.
Něco se ztratilo
„Na noze jsem měla původně pantofle, proto jsem se přezula do botasek. Jenže úplně nových, nerozchozených, což se později ukázalo jako velký problém.“ Něco se pak ztratilo, vojáci sice ochotně pomáhali nakládat věci na auto, jenže se později zjistilo, že si prostě něco nechali. „Na druhou stranu nám dali aspoň láhve na vodu i nějaké hrnce na vaření,“ popisuje Marie Hudečková.
Odnesl to meniskus
Během následujícího pochodu se musela rozloučit i s dvěma svými psy. Kde němečtí ovčáci nakonec skončili, už nepátrala. Roztrhla si však na strastiplné cestě meniskus a zkřížený vaz v koleni. Také ji potom, stejně jako některé další naše občany, nesli vojáci UNITY na nosítkách. Tedy spíše na dvou klaccích s vypleteným lýkem. Na takovou pomoc zřejmě doplatil později i Jaroslav Navrátil.
Celý článek naleznete v tištěné podobě Nedělního Aha! (12.3.2023)
4 fotografie
