Zámecká paní Zdena Kiliánová (26) o strašidlech: Když se bojím, zalezu do věže
6 fotografií
Česko je rájem hradů a zámků. Ne všechny jsou ale pohádkově krásné. Velká část z nich je v dezolátním stavu a čeká, až se jich ujme dobrá duše, která je dá zase do kupy. Zámek ze 16. století v Horní Libchavě u České Lípy takto před jistojistou zkázou zachránili manželé Oldřich (55) a Zdena (26) Kiliánovi. Teď v něm sami bydlí a část zrekonstruovaných komnat zpřístupnili veřejnosti.
Že je tenhle zámek tak trochu jiný, napovídá už přístupová cesta k němu. Střeží ji bronzové a dřevěné, ručně vyřezávané sochy draků až z daleké Indonésie. Zdejší zámecký pán je totiž velký dobrodruh. Procestoval na 120 zemí světa, dalo by se říct, že nebyl snad jen v Africe. To srdce jeho ženy Zdeny už od jejích 15 let patří pouze zdejším komnatám. Ale vezměme to pěkně popořádku, tenhle příběh je totiž doslova pohádkový...
Jaký to je pocit, být zámeckou paní?
„Na jednu stranu krásný a na druhou strašně těžký. Člověk má dny, kdy by to tu za nic na světě nevyměnil, a pak dny, kdy by to z hodiny na hodinu zabalil, utekl a už se nevracel. Protože když zámek nespolupracuje, tak je to trochu demotivující.“
Vy o zámku mluvíte, jako by byl živý.
„Mně to právě tak občas přijde. Dlouho to tu funguje všechno na jedničku a pak najednou bum – pokazí se spousta věcí najednou. Začnou vám padat tašky na hlavu, nefunguje elektřina, neteče voda... Takže to vlastně není o tom, jak se vyspím já, ale jak se zrovna vyspí zámek.“ (smích)
Co všechno vlastně spadá do povinností zámecké paní?
„Když začnu od těch hezkých, které jsou i viditelné, tak je to pořádání kulturních akcí, zpřístupnění zámku veřejnosti, konání prohlídek a podobně. Pak je to ta méně líbivá část, kterou veřejnost už nevidí, a to je postarat se o zámek technicky. Zajistit opravu, když se něco rozbije, zařídit jarní úklid, který je mimochodem v těch asi šedesáti zámeckých komnatách opravdu nekonečný, a občas třeba i uklidit záchody. Naštěstí mi hodně pomáhá celý náš tým.“
Objevili jste během těch let na zámku něco zajímavého? Třeba tajnou komnatu?
„Tajnou komnatu zrovna ne, ale ve věži v 2. patře jsme našli krásný malovaný renesanční strop. Teď zrovna jednáme o jeho rekonstrukci. A co se týče původního inventáře, tak ten ze zámku zmizel, když se odsud v době první republiky odstěhoval řád maltézských rytířů; nezůstalo tu vůbec nic. Každopádně po vesnici koluje legenda, že zámek má kromě prvního ještě druhé patro sklepení se spoustou únikových chodeb a že tu měla armáda za komunistů mít zřízenou obrovskou podzemní nemocnici pro případ válečného konfliktu. Zatím jsme k tomu ale nic nenašli, byť mně osobně by se takové dobrodružství moc líbilo.“
Máte ráda tajemno?
„Vlastně ano. A když bydlíte na zámku, tak se to i samo nabízí, ne?“
To určitě. Straší tady?
„Je pravda, že se nám občas stane, že se někde něco samo rozsvítí. Takže úplně vyloučit to nelze.“
Nebojíte se tu sama, když je třeba manžel na cestách?
„No musím říct, že když v noci přijde vichřice, okna po celém zámku vibrují a všude bouchají dveře, tak se tu úplně bezpečně necítím. (smích) To si vždycky zalezu pod peřinu v naší ložnici, kterou máme ve druhém patře ve věži a kde to mám z celého zámku nejradši, přikryju se peřinou a čekám, až to skončí.“
Celý rozhovor naleznete v tištěné podobě Nedělního Aha! (5. 12. 2021)
6 fotografií
