Od narození stranou od civilizace... Kam ani virus nevyleze!
7 fotografií
Vlevo les, vpravo les, vepředu les, vzadu paseka. Josef Bocek žije od narození (70) na samotě v horách. Společníka mu dělá pouze rádio, televize v těchto končinách, asi dva kilometry od Hrčavy na Frýdecko-Místecku, pro něj prý není důležitá.
Nebýt rádia, snad by se ani nedozvěděl o pandemii. „Ale jsem v klidu. Virus by tak daleko a vysoko nevylezl,“ říká s nadsázkou muž, který celé léto chystá dříví na zimu. „Klacek po klacku,“ tvrdí horal a chlubí se zásobou, kterou si topí v malé peci v jediném pokoji, který je obývákem i kuchyní zároveň. „A v zimě odpočívám,“ dodává s úsměvem u plotny, na níž právě bublá oběd. „Moravský vrabec,“ oznámí důležitě s tím, že sní prakticky všechno. Na nákup si zajde občas do malého obchůdku v Hrčavě.
Dům z roku 1887
Dokud žili rodiče, bučela ve zdejším chlévě kráva a kvičelo prase. „Sám už na to nemám sílu,“ hlesne pan Bocek. Nabízí se otázka, zda se sám a daleko od civilizace nebojí. „Strach jsem měl jen jednou. Pozdě večer mi někdo silně zabušil na dveře. Hrozně jsem se vylekal. A on to byl polský turista, který se ztratil,“ líčí muž, jehož chalupa stojí na opuštěném místě už od roku 1887. Před zhruba 60 lety se přestavěla z dřevěnky na částečně zděnou. A v ní ostřílený horal po večerech vzpomíná na dědu, babičku i rodiče. Jedenkrát ročně jim nechá sloužit mši...
DO PRÁCE VE TŘI RÁNO
Josef Bocek do práce vycházel po třetí hodině ranní, aby to stihl na šestou do Jablunkova, kde dělal obráběče kovů. „Za tmy jsem vyšel, za tmy se vracel. V zimě jsem se brodil několik kilometrů sněhem po kolena,“ vzpomíná. Za celý svůj život prý pouhé dva roky nocoval jinde než ve svém rodném domě: „Když jsem se učil a bydlel jsem na internátě.“
7 fotografií
