Liberecká nemocnice nabízí chlupatou první pomoc: DNESKA LÉČÍ DOKTOR PES!
Chodbami Krajské nemocnice Liberec prochází dost podivná parta. Žena v sesterském úboru nese v náručí kočku a doprovázejí ji dva obrovští hafani. Diví se tomu jen nově příchozí, ostatní jsou zvyklí. Je to sehraný tým, který tu pomáhá hned na několika odděleních.
Terapeutka Petra Konečná (48) si nás vyzvedla před nemocnicí a posadili jsme se ke stolu na oddělení následné péče, kousek od dveří místní kuchyňky. Slyšíme, že je za nimi rušno, pod dveřmi vidíme stíny. Těším se na pejsky, když ale paní Konečná dveře otevře, jen zírám. Vesele vyběhnou dva obrovští huňáči, konečně vím, co je leonberger za rasu. „Nikdo nečeká tuhle velikost. Klasika jsou zlatí retrívři, border kolie. Když pak přijdete se sedmdesátikilovým psem, jsou lidi docela překvapeni. Ale do postele samozřejmě nechodí,“ popisuje Petra reakce při prvním setkání s Elwisem a Elzou.
Jako rodina
Psi jsou v klidu, člověka si očichají, zjistí, co je zač a co potřebuje. Rádi se mazlí, takže drbání a hlazení se nemohou nabažit. Mladší Elza je o něco temperamentnější, nebojí se vyskočit packami na klín, když ví, že to člověk vydrží. Poslouchají ale na slovo, takže jakmile je hraní konec, jdou si poslušně lehnout. „Před 25 lety přišli do mého života leonbergeři a změnili celou naši rodinu. První fenku jsme měli týranou, dožila se patnácti let a do dneška to je nejdéle žijící leonberger v Čechách,“ vysvětluje paní Konečná, jak se k této rase dostala.
Poctivá příprava
Jak ale jeden pozná, že zrovna jeho pes je skvělý terapeut? „Roky jsem na to jen myslela, ale neměla jsem vhodné zvíře. Ta první týraná by na to vůbec nebyla. Žila jen pro mě, kontakt s jinými lidmi by nezvládla. Pak jsem měla obrovskou fenu, Elwiskovu mámu, trpělivou, ale neměla předpoklady. Ani já jsem úplně nevěděla, co nás v terapii čeká.“
Jak se psi trénují
Při práci se Petra Konečná začala vzdělávat, chodila na semináře, a když se Elwis narodil, byla rozhodnutá, že chce canisterapii provozovat. „Není to o výcviku, ale o výchově. O socializaci v miminkovském věku. Chodili jsme k nemocnicím, aby kolem něj houkaly sanitky, jezdili jsme vlakem, lodí, v metru, lanovkou. Jsem hrozně ráda, že to vyšlo. On je na to vhodný, dokonce bych řekla, že je workoholik.“ Elzu si pak vzala po své odchované feně. Narodila se v rodině s dětmi, takže od narození měla tu nejlepší socializaci, ve které v následujících měsících pokračovali. K tomu jsou ještě s Elwisem příbuzní, je to totiž její strýc.
Alergie nevadí
„Já se na ně musím jít podívat. Ahoj, kluci a holky, čau,“ usmívá se na hafany jedna z pacientek, kterou vzala sestra na procházku. „Jak se vám daří?“ ptá se hned paní Konečná. „My se za vámi přijdeme odpoledne podívat.“ Pejsci tu jsou celebritami, každý se na ně těší. Tedy skoro každý. Co na to alergici, zpovídám ji. „Když vidím nového pacienta, ptám se. Záleží na oddělení. Tady chodím ke stejným lidem. Ta změna, když přijdete se psem do místnosti, je tak obrovská, že někdy i alergici řeknou, že si ho chtějí pohladit. Že chtějí zažít to vzrušení. To platí i u koček. Tady je sestřička, těžký alergik, a vždycky si kocoura pohladí. Odmítne tak jeden pacient z celé nemocnice.“
Celý článek s rozhovorem najdete v tištěné verzi Nedělního Aha!
