Věhlasný kardiochirurg Mojmír Čermák (61): Operoval srdce, teď píše romány
18 fotografií
Jen málo z nás má odvahu po dlouhých letech přehodit výhybku a posunout cestu svého života jiným směrem. Mojmír Čermák (61) to ale dokázal. Skoro třicet let působil jako kardiochirurg, den co den zachraňoval lidské životy. Svou práci bral jako poslání, věnoval jí všechno. Pak se ale rozhodl pro změnu a začal se naplno věnovat činnostem, které pro něj až doposud byly jen koníčkem. Dnes navrhuje užitkové sklo do nejlepších světových barů a napsal román, v němž se odrážejí jeho nejniternější pocity.
Dětství strávil v obci Strání- -Květná, která leží přímo na moravsko- slovenském pomezí. Navštěvoval gymnázium v Uherském Hradišti a po maturitě se rozhodl studovat architekturu. K designu ho to zkrátka táhlo odmala. „Bylo to za těžkého komunismu, takže není divu, že mě studium velmi zklamalo,“ říká doktor Čermák.
„Brzy jsem pochopil, že moje práce by spočívala v kreslení schodů do paneláků. Velké projekty získávaly firmy kované komunisty.“ K lékařství se »nachomýtl « takřka náhodou. V té době totiž závodně lyžoval a řada jeho kolegů studovala lékařskou fakultu. „Chtěl jsem dělat něco, kde bych mohl uplatnit svoji invenci,“ vysvětluje Mojmír Čermák. „A v medicíně ty zásahy totalitního režimu nebyly takové, jako v jiných oborech.“ A tak začal studovat lékařskou fakultu na brněnské univerzitě. V rámci praxe docházel na oddělení kardiochirurgie, a když se měl později rozhodnout, k jakému oboru nejvíce tíhne, nemusel vybírat dlouho.
Pan Čermák za dobu své lékařské kariéry hned několikrát změnil pracoviště. 15 let působil v Centru kardiovaskulární a transplantační chirurgie v nemocnici v Brně, spolu s docentem Petrem Němcem zakládal kardiochirurgii v Olomouci, kde strávil dalších 6 let. Poté na doporučení své dcery odcestoval do irského Dublinu.
V tamní Blackrock Clinic operoval další čtyři roky. Své práci obětoval doslova všechno. „Nejsem ten typ člověka, za kterým se zabouchnou dveře operačního sálu a okamžitě svou práci vypustí z hlavy. Dnem i nocí jsem přemýšlel, jak se mým pacientům daří. Stačila jediná malá pochybnost, jediný nejistý telefonát – a já vyskočil z postele a jel jsem do nemocnice,“ líčí uznávaný lékař, kterého zaměstnání psychicky vyčerpávalo natolik, že musel začít brát léky na spaní.
S odstupem času ho velmi trápí i skutečnost, že v době, kdy pracoval v nemocnici, se příliš nevěnoval rodině, především svým dvěma dětem. „Cítím vůči nim velký dluh,“ dodává posmutněle. Únava z náročného zaměstnání, neustálého pendlování mezi nemocnicí a domovem se brzy začaly podepisovat i na jeho zdraví. „Už na začátku kariéry mi operovali karpální tunel. Po tolika letech v praxi jsem začal cítit, že v prstech už nemám takový cit. Věděl jsem, že musím skončit.“ Zodpovědně, avšak s těžkým srdcem, tak po 25 letech medicínu opustil. Ale jak se říká – všechno zlé je pro něco dobré.
Celý článek i s rozhovorem si můžete přečíst v tištěném nedělním vydání deníku Aha!
18 fotografií
