Spisovatelka Alena Mornštajnová (61): Jsem tak trochu kaskadér...

Pochází z doktorské rodiny, kromě dědečka a tatínka je lékařkou i její mladší sestra. Ona se však vydala zcela jinou cestou. Láska ke knihám ji přivedla na dráhu spisovatelky, i když to nebylo hned. Alena Mornštajnová (61) patří dnes mezi naše nejoblíbenější spisovatelky, která získala za svoji tvorbu už nejedno ocenění a která slaví úspěch i v zahraničí. Připomeňme například romány Hana, Slepá mapa, Tiché roky nebo Les v domě. Rodačka z Valašského Meziříčí je vdaná, má dvě dospělé dcery a tři vnučky Helenku (9) Alenku (6) a Simonku (4). Ve volném čase ráda pracuje na zahradě, plete, šije a mnoho času tráví i na cestách. Co předcházelo tomu, než Alena začala psát? Jak ovlivňují ženy její tvorbu? A na čem musí doma ještě zapracovat?
Aleno, aktuálně vám vychází knížka pro děti Vánoce v Šípkové ulici. Povězte, jak vznikla?
„Moje první kniha pro děti bylo Strašidýlko Stráša, pak to byla Kapka Ája a Teribear – Tajemství modré krabice, která vyšla ve spolupráci s Nadací Terezy Maxové. A Vánoce v Šípkové ulici je tedy moje čtvrtá dětská kniha. Já jsem nikdy neměla v plánu psát soustavně dětské knížky, ale Česká televize mě požádala, jestli bych pro ně nenapsala námět pro velkou vánoční pohádku. Já dobře nepochopila zadání, a tak když jsem přinesla námět, řekli mi, že se to hodí spíš na animovanou pohádku než na tu filmovou. A tak vznikla trošku veselá a hodně vánoční knížka.“
Z čeho při psaní dětských knih vycházíte?
„Sama jsem měla děti a vždycky jsem jim četla, takže vím, že některé knížky jsem četla moc ráda a bavily mě. U některých knížek jsem naopak usínala, a tak se snažím psát tak, aby knížky bavily děti i dospělé. Proto tam jsou třeba i vtípky, které možná děti ani nepochopí, ale rodiče ano. A naopak v nich najdete věci, které pobaví děti. Toho jsem se držela i u druhé knihy, která mi vychází v těchto dnech. Jmenuje se Modrá planeta a je v ní dvanáct příběhů dětí z různých koutů světa, které se odehrávají v jediném okamžiku. Děti se dozví něco o Zemi, světadílech i o tom, jak žijí rodiny jinde na světě. Je snad zábavná i lehce poučná., ale hlavně krásně barevně a výstižně ilustrovaná Márií Nerádovou.“
Prozraďte, prosím, jaká byla vaše cesta ke psaní?
„Já jsem vždycky chtěla být spisovatelkou, ale nevěděla jsem, jakou školu by měl spisovatel vystudovat a jak se k tomu psaní dostat. Nenapadlo mě proto nic lepšího, než když začnu překládat, a tak se dostanu do toho literárního prostředí. Díky překladům se člověk i hodně naučí, rozšíří si slovní zásobu, naučí se postavit větu a vidí, jak je text členěný. Ale překládání nikdy nebylo mým cílem. Vždycky to bylo psaní.“
Jak to tedy u vás začalo?
„Když jsem vystudovala gymnázium, přihlásila jsem se na překladatelství a tlumočnictví s tím, že potom budu psát. Jenomže to byla doba ještě předrevoluční, a já jsem se na vysokou školu nedostala. Nedostala jsem se poprvé ani podruhé, vdala jsem se… Až po revoluci jsem začala studovat už coby maminka dvou malých dětí angličtinu a češtinu na univerzitě v Ostravě, a protože v té době jsem už měla všeobecnou státnici z angličtiny a ruštiny, tak mě oslovili z tamní střední školy, jestli bych nešla učit angličtinu. Takže jsem chodila do práce, přitom jsem studovala a dostala se tak k učení, které nikdy nebylo mým cílem.“
Zmínila jste se ale, že pak vás učení začalo bavit...
„Do školy jsem chodila hodně nerada, i proto jsem byla strašně překvapená, jak mě potom to učení bavilo. Psát jsem začala až v roce 2000, když jsem dala ve škole výpověď s tím, že budu jenom překládat, budu mít třeba svoje soukromé kurzy angličtiny a u toho, že začnu psát. I proto mi moje první kniha Slepá mapa trvala tak dlouho, vyšla až v roce 2013. Měla jsem rodinu, děti, kterým jsem se musela věnovat.“
Když jste dala v práci výpověď a začala psát, nebála jste se toho kroku?
„Věděla jsem, že to je krok do nejistoty. Na druhou stranu můj muž měl tehdy pevné zaměstnání a podporoval mě. A já věděla, že vždycky nějakou práci najdu, když to prostě nepůjde. Ale abych řekla pravdu, já jsem asi tak trošku kaskadér. Jdu do věcí po hlavě a o spoustě věcí, o kterých mi lidé říkali, že nepůjdou, jsem zjistila, že jdou.“
Máte dvě dcery. Jste už, Aleno, také babičkou?
„Ano. Mám tři vnučky – devět, šest a nejmladší jsou čtyři. Když jsem psala první knížku, která je o Strašidýlku Strášovi, přišla na svět moje první vnučka Helenka, a tak jsem do té knihy připsala novou postavu, Strášovu kamarádku Helenku, která se tedy jmenuje podle nejstarší vnučky. Ale tehdy jsem si neuvědomila, že to znamená, i další vnoučata budou chtít mít svoji knížku. Takže máme Alenku, která má knížku o Kapce Áje, a Simonku, a ta je v knížce o Teribearovi, kde je medvídkova kamarádka veverka Simonka. Další vnoučata zatím nemám.“ (usmívá se)
Máte dvě dcery, tři vnučky… Ženy mají ve vaší rodině jasnou převahu!
Nejen o tom čtěte v tištěném APŽ číslo 48.