Zdeněk Žák (72): Hercem jsem se stal z legrace!
Stát se hercem netoužil, přivedla ho k němu náhoda a je za to dnes rád. Zdeněk Žák (72) dnes patří ke stálicím českého divadla, můžete ho vidět například na jevišti Strašnického divadla nebo Divadla Bez zábradlí. Jeho velkým koníčkem je od dětství focení, ale teprve nyní se rozhodl uspořádat svoji první vernisáž. Z prvního manželství s herečkou Jorgou Kotrbovou (77) má dvě dospělé děti Julii a Václava a dceru Tamaru, kterou vyženil. Se současnou manželkou Zuzanou, učitelkou v mateřské škole, vyženil dvě děti a mají spolu dceru Zuzanu (24). Ta jde v otcových šlépějích, neboť vystudovala konzervatoř. Je už také čtyřnásobným dědečkem, má dva vnuky a dvě vnučky. Jaká fotografie je pro Zdeňka cenná? Co ho rozesmálo na své druhé svatbě? A s čím musí bojovat?
Zdeňku, potkáváme se na vaší první výstavě fotografií. Jak ten nápad vznikl?
„Já jsem vůbec netušil, že někdy budu vystavovat. Vždycky jsem si fotil jen pro sebe. Ani jsem si fotky nikdy neschovával, až teď je to díky digitální technologii snadnější. Ale když jsem si některé fotky nechal udělat větší, tak se to mojí ženě líbilo a říkala, že by byla škoda je neukázat. Že každá ta fotka něco vyjadřuje. A když jsem pak začal zkoušet ve Strašnickém divadle, tak mi nabídli, že by se tu mohla udělat výstava.“ (směje se)
Co tedy nejradši fotíte?
„Snažím se zachycovat věci, které rychle mizí, například přírodu, která je zničená. Pak také fotím kamarády, kolegy a takové legrační momenty. Nemám konkrétní téma, kterého se držím. V podstatě fotím, co mě zaujme.“
Foťák nosíte stále u sebe?
„Mám sice takový foťáček, ale fotím i na mobil. A když mě něco zaujme, jsem schopný zastavit i autem nebo couvnout, abych to vyfotil.“
Když se zeptám na vaši první zkušenost s focením, do jaké doby se dostaneme?
„Bylo mi asi pět nebo šest, když jsem dostal svůj první fotoaparát. Byl to Pionýr a byl na svitkový film, 12 obrázků. Dostal jsem ho tehdy k Vánocům pod stromeček. Táta mi do něj koupil film a já vyfotil všech 12 snímků u toho stromečku. Pak jsem si sednul a ten foťák jsem otevřel a vytáhl jsem ten film a začal jsem si ho prohlížet. Táta na mě tenkrát koukal a říkal: Maminko, porodila jsi blbce.“ (rozesměje se)
Chtěl jste se focení věnovat někdy i profesionálně?
„To ne. Kdysi jsem si říkal, že jednou budu výborný divadelní fotograf, jenomže pak jsem zjistil, že divadelních fotografů a vynikajících je hodně. Jednou jsem ale fotil charitativní kalendář pro nadaci Slunce, bylo to s kolegy z divadla a s dětmi, ale jinak jsem fotky nikde doteď neukazoval.“
Máte nějakou fotku, na kterou jste hodně pyšný?
„Mám, je to taková siesta a ta fotografie vznikla za Ostravou letos o prázdninách, kde jsme byli na zájezdě s představením. Hrálo se venku na takovém obrovském statku, kam postavili židle, dokonce jsem tam i spali. A ráno takhle vycházelo sluníčko a to světlo šlo skrz ten strom, bylo to nádherné. Bylo horko už o rána, takže se to nějak povedlo. A pak se mi líbí jedna fotografie s broukem, která vznikla na schodech u metra na Černém Mostě.“
Hodně fotek je zachyceno i na horách se sněhem. Jste lyžař?
„Táta byl trenér lyžování, takže já jsem musel lyžovat závodně. A lyžoval jsem až do DAMU, pak už to nešlo. Teď ale lyžuje dcera Zuzanka.“
Byl jste úspěšný?
„Když mi bylo jedenáct nebo dvanáct, jezdili jsme na závody do Herlíkovic, kde vyhrávala ta největší pražská esa. Když onemocněli, tak jsem byl jedenáctý.“ (směje se)
Mimo focení máte ještě jiného koníčka?
„Máme doma hodně zvířat. Měli jsme německou »ovčici«, kterou jsme vycvičili, byl jsem přihlášený i v kynologickém svazu, ale pak jsme od ní chtěli štěňátka, tak jsme ji připustili a ona jich měla čtrnáct. Přemlouvali jsme lidi, aby si je vzali, a my jsme si pak taky nechali jednu fenku. Takže to je taky moje radost.“
Zmínil jste už vaši ženu Zuzanu. Kde jste se, Zdeňku, poznali? Nejen to čtěte v tištěném APŽ číslo 47.
