Michaela Kuklová (56): Vždycky jsem žila dvojí život...
Princeznou nejspíš zůstane už napořád. Michaela Kuklová (56) zkrátka na své jemnosti a kráse ani s věkem nic neztrácí, i když ona sama to možná z vrozené skromnosti vidí jinak. Po letech, kdy si prošla náročnými obdobími včetně diagnostikované rakoviny prsu, je nyní šťastná a má opět úsměv na tváři. Velkou zásluhu na tom má i její patnáctiletý syn Roman, kterého má s bývalým partnerem, podnikatelem Romanem Holomkem (66). U malování zase odpočívá a nabírá energii. Jak vlastně herečka nyní žije? Čemu vděčí za svůj půvab? A proč synovi tajila svou profesi?
Míšo, asi nejsem sama, kdo vám říká, že vám to moc sluší. Povězte, jak se vám daří?
„Zaťukám to. Mám za sebou těžké roky, kdy mi to moc neslušelo a kdy jsem vypadala, řekla bych, mnohdy děsivě. Ale teď už jsem v harmonii, svůj život jsem si stabilizovala. A to, že je krásný a že už ho hezky prožívám, je asi prostě vidět. Je to jenom odraz toho, že je mi dobře na duši.“ (usmívá se)
Ale co se týká postavy, štíhlá jste odjakživa…
„Je pravda, že moje maminka je štíhlá, ale ona má trošku jiné geny než já. Kdybych hodně jedla, tak budu opravdu hodně přibírat, mám k tomu tendence. Takže jsem se naučila jíst střídmě a držím si to tak celý život. V podstatě ale jím úplně všechno, třeba chleba se sádlem jsem si tuhle dala asi po patnácti letech. (směje se) Nezakazuju si, neupírám, miluju sladké, takže si dám i čokoládový bonbón nebo pár bramborových lupínků nebo rohlík. Tělo si samo řekne, takže mu to dopřeju, ale málo. Jsem naučená, že víc nesmím.“
Na kosmetiku si zajdete?
„Teď mě trošku zlobí akné, tak jdu zase na laser, ale to je taky po dlouhé době. Už mě pleť dlouho nepotrápila tak jako po třicítce, právě v těch stresech. To jsem si dřív ještě říkala, zaplaťpánbůh, že je to jenom akné... Pak přišly horší věci. Ale teď jsem spokojená, i když hormony se teď nějak bouří.“ (směje se)
Používáte nějaké speciální přípravky?
„Našla jsem si jednu španělskou kosmetiku, kterou prý používá královská rodina, ta mi vyhovuje, hlavně jejich hyaluronové sérum. Dostávám docela často něco na zkoušku, takže to tak vlastně pořád střídám.“
Když jsme u toho zevnějšku a životním stylu… Co móda, radí vám někdo, co si obléknout?
„To ne, já jsem nejraději v džínách a tričku. I když vím, že šaty dělají člověka. Takže někdy se obléknu zajímavěji, ale moc na to nejsem. Hlavně je mi líto za to vyhazovat peníze. Raději vyhazuju peníze za prožitky. I když syna budu klidně oblékat do značky, když mu to udělá radost, protože v jeho věku na tom samozřejmě dost záleží. V mém už ne.“ (směje se)
Zdědil syn po vás nějaké umělecké vlohy, když už jsme ho zmínily?
„Řekla bych, že hudební talent určitě má, má rytmus. Písničku, která je těžká, třeba i v angličtině, a kterou bych se já učila tři roky, tak on ji dokáže hned zopakovat. Talent tam určitě nějaký je, ale vůbec v těchto šlépějích nejde. Navíc já jsem mu dlouho zatajovala, že dělám herectví. Do jeho šesti let jsem říkala, že chodím do práce, a slovo herečka vůbec nezaznělo. Poprvé se to dozvěděl vlastně až někdy možná ke konci školky, když za mnou vyběhly nějaké holčičky a začaly mě oslovovat jako princeznu. Syn byl překvapený, tak jsem si řekla, že je na čase mu říct, jaké je moje zaměstnání.“
Proč jste mu to tajila?
„Nechtěla jsem, aby k tomu jako malý přičichl. Chtěla jsem, aby si našel v životě něco stabilnějšího, něco, co když se naučí, tak ví, že to umí i třeba vedle herectví. Já mám pocit, že s každou rolí začínám znovu a znovu, něco člověku sedne, něco ne a hlavně nikdy neví. V tom mě vyděsila třeba nemoc, že jsem se najednou strachovala, že budu na holičkách, protože jsem placená ne měsíčně, ale za odvedenou práci. Přála bych mu daleko větší jistoty. Já jsem už naučená v tom žít a samozřejmě se mi nějakým způsobem podařilo uspět, začala jsem hrát už někdy ve třinácti letech, měla jsem vlastní peníze a rodiče mě nechávali si kupovat všechno, co potřebuju. Velmi brzo jsem se naučila hospodařit a vnímat hodnotu peněz, což dnes děti vůbec nebo téměř neznají, dneska je to jinak a nemůžou za to. Uspět je ale podmínkou herectví, myslím, že je spousta nešťastných herců, protože konkurence je obrovská. A když pak člověk umí nějaké řemeslo, tak se má o co opřít.“
A vás pořád herectví baví?
„Baví, ale natáčení, do toho už se mi moc nechce. Nechce se mi už nést tu zodpovědnost, už jsem taková zpohodlnělá, už nemám ambice. Když jednou za čas do něčeho vlezu, protože je potřeba zase trošku doplnit úspory, má to právě tu finanční motivaci. I když pak se tam třeba tvoří úžasná parta, a já se v tom zabydlím. Řekla bych, že v životě se do ničeho moc nehrnu, ale všechno, co dělám, tak dělám potom ráda.“
Třeba malování… Nejen o tom čtěte v tištěném APŽ číslo 27.
