Martina Hynková Vrbová (52) o své nové knize Žiju bez dětí...
Znáte ji ještě jako hlasatelku České televize, nyní jako moderátorku. Podílela se tu na mnoha pořadech, jmenujme například Sama doma, Retro nebo 13. komnata. Martina Hynková Vrbová (52) se však nejnověji pustila i do psaní knih. Ve své prvotině Žiju bez dětí přináší 9 důvěrných výpovědí žen, které z různých důvodů neměly děti. Právě k tomuto tématu má Martina hodně blízko, neboť před lety si prožila období, kdy sama nemohla otěhotnět. Po dlouhé době se začala smiřovat s tím, že děti mít nebude. Když se s manželem, redaktorem České televize Jiřím Hynkem (49), se kterým se brali v roce 2006 v Austrálii, nakonec rozhodli pro adopci, dvakrát po sobě spontánně otěhotněla. Dnes je maminkou dvou dcer a syna (15, 12 a 8 let) a snaží se svoji osobní zkušeností pomoci ženám, které se potýkají s podobným osudem.
Martino, co bylo podnětem pro napsání knihy Žiju bez dětí?
„To hlavní a zásadní bylo období a trvalo asi 6,5 roku, kdy jsem já sama nemohla mít děti. Byla jsem vdaná, měla jsem dobrou práci, všechno šlo dobrým směrem. A jak jsem do té doby byla zvyklá, že mi všechno tak nějak funguje – když chci, a když tomu dám tu energii, čas a pozornost,tak se stejnou vervou jsem se pustila do toho, že bude miminko. Ale ono nepřicházelo.“
Co bylo dál?
„Po nějaké době jsme s mužem navštívili lékaře. Proběhlo mnoho pokusů asistované reprodukce, cykly IVF. A já jsem se každým tím novým pokusem a nezdarem dostávala hlouběji a hlouběji do smutků, potom už i depresí, až jsem došla do bodu, kdy bylo moje tělo úplně rozhozené vlivem hormonů, i po psychické stránce mi nebylo dobře a tehdy mi doktoři řekli, že už nevědí, jak pomoci. A já se v tu chvíli ocitla na pomyslném dně a uvědomila si, že moje tělo, které jsem dávala všanc na všechny ty medicínské pokusy, si musím zase vzít zpátky. Vím, že IVF pomáhá mnoha ženám, ale taky jsou ty, kterým to prostě nepomůže. A mezi ty jsem patřila.“
Smířila jste se s tím, že budete bezdětná?
„Postupně ano. Smiřovali jsme se, že budeme s mužem bezdětný pár, ale samozřejmě jsem měla kolem toho spoustu otázek, jak ten můj život bude vypadat, když nebudu maminka? Jaký bude smysl mého bytí na zemi? Chtěla jsem být taky nějak přínosná, a když to není tím dítětem, tak čím to teda bude? V té době jsem toužila potkat bezdětné ženy, které už tohle měly za sebou, přijaly svou bezdětnost, potřebovala jsem vědět, že tímhle už někdo prošel a má dobrý život, ale nedařilo se mi je najít. Možná i tím, že jsem tehdy byla hodně uzavřená a už jsem vlastně o tom tématu ani nechtěla s nikým mluvit, protože jsem dostávala plno zraňujících nevyžádaných rad, které mě ještě víc posílaly ke dnu.“
Jaké rady jste dostávala?
„ Nemysli na to. Musíš víc odpočívat. Jeď na dovolenou a uvidíš, otěhotníš…. Všechno jsem to zkusila, ale nic nefungovalo. Nakonec jsme se s manželem rozhodli adoptovat dítě, to se za nějakou dobu podařilo a potom jsem nečekaně i dvakrát za sebou spontánně otěhotněla, což lékaři v podstatě považovali za zázrak a my s mužem taky. Během pěti let jsem měla tři děti, takže se to úplně přetočilo, ale ty emoce a pocity z období nechtěné bezdětnosti ve mně zůstaly a nezodpovězené otázky ohledně naplnění života bez dětí taky.
Kniha tedy vznikla proto, aby tu byla pro ženy, které si procházejí obdobným problémem? Aby našly ty svoje odpovědi?
„V podstatě ano. Aby se o tom problému mluvilo. K napsání knihy mě vlastně pobídla moje kamarádka, která mi řekla, že když o tom tak často mluvím, měla bych o tom něco natočit nebo napsat, když jsem z těch médií. Začala jsem tím, že jsem vyzpovídala dvě svoje bezdětné spolužačky ze základní školy a tyto rozhovory i námět na knihu jsem poslala do několika vydavatelství, ale vracely mi to s tím, že je to těžké téma, že to nechtějí. Až spisovatel Aleš Palán, jehož knihu rozhovorů se šumavskými samotáři jsem právě četla a který se zabývá tématy, která jsou trošku na okraji společnosti, mi pomohl. Říkal, že je to potřebné a důležité téma a propojil mě s nakladatelstvím Albatros media, kde se mě nakonec ujali. Byla to ale dlouhá cesta ke konečnému výsledku. S každou z těch žen, které mluví v knize, jsem se setkala čtyřikrát pětkrát, postupně, jak rostla vzájemná důvěra mezi námi, mi odhalovaly pravé důvody své bezdětnosti.
Jaké ženy v knize tedy mluví?
„Jsou to ženy různých věkových i sociálních skupin, různých profesí či sexuální orientace. Dohromady je tam devět příběhů a devět různých důvodů bezdětnosti, ať už chtěné nebo nechtěné.“
Vy jste každopádně děti velmi chtěla. Dnes jste s manželem šťastnými rodiči. Jak to období, kdy se však nedařilo, váš muž nesl?
„Když si procházíte těmi pokusy, nezdary a pády, k tomu všechny ty lékařské prohlídky, tak to samozřejmě není nic příjemného. Když budu upřímná, tak mi s manželem nebylo vždycky dobře a nejspíš ani jemu se mnou ne, protože jsme si navzájem v tom mužsko-ženském pohledu nerozuměli. Ale pak byly momenty, kdy jsme naopak táhli za jeden provaz, protože jsme to oba cítili stejně. Určitě nejsme nějací hrdinové nebo tak úžasný pár, který to všechno zvládnul s lehkostí. Občas jsme byli na rozvod, ale víc bylo těch momentů, kdy jsme věděli, že tím spolu projdeme.“
Víte už dnes, jak by asi vypadal váš život, kdyby děti nepřišly?
Celý rozhovor čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 5.