Veronika Arichteva (36): Doufám, že se nám rodina rozroste!
Poprvé si zahrála už ve svých čtyřech letech a u herectví už zůstala. Má za sebou spoustu seriálů a věnuje se také divadlu. Naposledy jsme Veroniku Arichtevu (36) mohli vidět v »nováckém« seriálu O mě se neboj nebo v detektivce Dům na samotě v České televizi. Herectví miluje, na prvním místě je však pro ni rodina. S manželem Biserem A. Arichtevem (46) mají syna Luku (2,5), se kterým se nyní těší, až se přestěhují do svého vysněného domu, který momentálně přestavují. Když Veronice zbude volná chvíle, ráda si zajde na kosmetiku nebo třeba do Botanické zahrady v Troji, kde se stala patronkou výstavy exotických motýlů. Co všechno na sebe Veronika prozradila? Na co je líná? A jaká má ještě přání?
Veroniko, potkáváme se v Botanické zahradě v Troji. Jak se v tomto prostředí cítíte?
„Je mi strašné vedro! (rozesměje se) Ale když jsem sem vešla, tak na mě dýchla atmosféra dovolené. Thajsko a podobné destinace. Miluju rostliny i motýly. Samozřejmě nejsem žádný odborník, ale jsou to krásní živočichové. A těším se, že snad jednou budeme mít brzy pěknou vzrostlou zahradu u našeho domečku, který si momentálně rekonstruujeme, a že tam budou létat také motýli, kteří nás tam budou navštěvovat.“
Máte s motýly spojený i nějaký zážitek třeba z dětství?
„Celé dětství trávila se sestrou hodně u babičky v Kounicích u Českého Brodu a milovala jsem to tam. Babička měla nádhernou velkou zahradu se spoustou kytek a musím říct, že právě motýly mám hodně spjaté s tímto obdobím. Chtěla bych, aby měl Luka také takovou babičku, jako jsem měla já, i když to není úplně možné. Mám skvělou mámu i tchyni, ale obě jsou ještě pracující a nemůžou tedy být ty babičky, co jsou pořád doma a vaří a pečou, jako byla ta moje. Doba je jiná, ale samozřejmě obě babičky to Lukovi vynahrazují zase jinak.“
Syna tu máte s sebou. Jak se mu výstava v botanické zahradě líbila?
„Moc. Bylo vidět, že ho to zajímá, říkali jsme si, jak se motýlci líhnou, který je ještě zakuklený a podobně. Viděla jsem, že k tomu má vztah, ale je to na nás na rodičích, abychom ho k tomu vedli.“
Zmínila jste dům, který s manželem rekonstruujete. Budete se už brzo stěhovat?
„Když se nic nepokazí, tak doufám, že letošní Vánoce už v něm určitě strávíme. Jsme ve fázi, kdy končí ta stavební část a začnou se pokládat podlahy, dělat kuchyně, obklady v koupelně, takové ty interiérové práce. A když to půjde dobře, tak si myslím, že v létě bych tam mohla upéct svůj první borůvkový koláč a koukat na zahradu. Ta je sice kvůli stavbě dost zničená, což jsem obrečela, ale zamilovala jsem se do ní hned na začátku, když jsme dům objevili. Byly tam vzrostlé ovocné stromy, maliny, růže, to všechno bychom rádi zase obnovili, stejně jako se to snažíme dělat na domě. Když něco nejde zachránit, tak se snažíme dělat přesné repliky původních věcí, je to sice náročné, i finančně, ale jsem ráda, že jsem domu, který tady stál sto padesát nebo možná i víc let dali novou šanci na život.“
Pak možná přijde čas rozšířit rodinu... Co vy na to?
„ Sice bychom měli kam dát další miminko i teď, v bytě, kde bydlíme. Ale samozřejmě, když jsme náš dům řešili s architekty, přemýšleli jsme také o tom, aby tu byl prostor i pro další dítě. Navíc Bisi má ještě syna z předchozího vztahu, takže i on tam bude mít svůj pokoj. Mysleli jsme tedy na všechno a já doufám, že se rozrosteme ještě aspoň o jednoho potomka.“ (usmívá se)
Váš muž je nicméně vytížený režisér, momentálně mu běží na obrazovkách Zlatá labuť, vzpomenout musím také Kukačky. Vy také často hrajete, do toho rodina, stavba domu… Jak to zvládáte?
„Když ještě nebyla maminkou, tak jsem opravdu hodně pracovala. Řada lidí si možná říká: No jo, herečka, ta neví, co je práce! Ale já bych s tím nesouhlasila. Ono opravdu, když jedete od rána do večera, během dne natáčení, večer představení v divadle, tak je to zápřah. Mě to ale baví a nestěžuju si, jsem typ, který potřebuje pořád něco dělat, ale jednoduché to určitě není. Času je málo, spánku je málo, ale říkáme si s manželem, že se stejně máme strašně dobře. Také máme chůvu Dianku, která k nám chodí už přes rok jednou nebo dvakrát týdně. Pomáhají i babičky, takže se dá vše zvládnout.“
Zmínili jsme Kukačky i Zlatou labuť. Nechtěl vás manžel do těchto seriálů obsadit? Nejen to se dozvíte v tištěném Aha! pro ženy číslo 16.