Tatiana Dyková (44) nečekaně otevřeně promluvila o svém dětství!
Patří mezi naše nejlepší herečky, ale ke svému povolání se prý dostala nezdravým způsobem. Tatiana Dyková (44), rozená Vilhelmová, se se svým soukromím obvykle nesvěřuje. Nyní se překvapivě otevřela v rozhlasovém pořadu Blízká setkání a popsala ten moment, který ji dovedl k herectví. Byl pro ni tak emocionálně náročný, že ho léta dusila v sobě. Dokonce měla pro sebe vymyšlenou jinou verzi, jen aby o tom nemusela mluvit. Herečku, která se už brzy objeví na Nově v seriálu Případy mimořádné Marty a natáčí pokračování úspěšného snímku Poslední aristokratka, hluboko zasáhlo chování jejího otce.
Tatiana nyní hodně času tráví na jižní Moravě, kde v Miloticích natáčí s režisérem Jiřím Vejdělkem (50) pokračování snímku Poslední aristokratka s názvem Aristokratka ve varu. Po delší době se také objeví v televizním seriálu, a to na Nově v detektivné sérii Případy mimořádné Marty. Dnes se podle svých slov nemusí objevit všude, dokonce je prý ráda neviditelná. „Nasadím si čepici, jsem malá, nenalíčím se a funguje mi to,“ přiznala s tím, že ji utajený civilní život baví, a právě takhle žije i s manželem Vojtou Dykem (37). Jenže byla doba, kdy to tak nebylo. Právě naopak! Tatiana chtěla být vidět. „Já jsem nechtěla být herečka, aby mě nikdo neznal. Já jsem chtěla být herečka, aby mě znali všichni,“ svěřila v rozhovoru pro Blízká setkání Tereze Kostkové (46). Jenže když popsala, co ji k tomu vedlo, hrnou se z toho slzy do očí. Za tím prvotním impulzem bylo totiž odmítnutí v rodině…
Otec ji odmítl
Tatiana to neměla snadné. Musela se vyrovnat s řadou věcí. „Můj život se odehrává ve vlnách. A někdy jsou ty vlny jak při tsunami. Mám za sebou rozvod rodičů, odchod rodičů do zahraničí, porody tří dětí, vážnou nemoc, vlastní rozvod. A k tomu všemu jsem v životě herečky pořád vystavená nějakým bojům,“ svěřila. Její první boj začal už dětství a neuvěřitelně ji ovlivnil i nasměroval. Jenže sama Táňa přiznává, že si až v dospělosti uvědomila, že to nebylo úplně v pořádku. K tomu, aby se z ní stala herečka, ji paradoxně přivedl její otec Petr Vilhelm, když ji jako dítě odmítl. „Ta prvotní motivace, ne úplně zdravá, ale na to jsem přišla, až když jsem byla dospělá, byla díky mému tatínkovi. Pamatuju si, že jsem mu jednou sedla na klín a on mě odstrčil. Byl myšlenkami někde jinde a já si řekla: »Tak ty mě nechceš vidět? Tak já udělám něco, že se budeš muset na mě dívat celý život«,“ přiznala herečka. S otcem měla komplikovaný vztah, stále bojovala o jeho pozornost. Pak ale nastal moment, kdy na tuhle vzpomínku zapomněla a vytěsnila ji ze sebe. O tom, jak se stala herečkou, si vymyslela jinou historku. Na stresující moment z dětství si však přece jen v dospělosti vzpomněla a snažila se to změnit. „Myslela jsem na to i v dospělém věku. Pátrala jsem po tom, jaká byla moje motivace být herečka. A přišla jsem na tenhle moment, který byl pro mě obrovsky silný. Taky vím, že to není úplně zdravý impulz a neslučuje se s mojí představou, jak bych chtěla dál v herectví pokračovat,“ uvědomila si. Ve svém vnitru to celé přijala, vyčistila a najednou se její motivace prý proměnila. „Když jsem to zpracovala, najednou se proměnila i moje práce a nabídky. Změnilo se to a bylo to jiné,“ tvrdí. Dnes podobná traumata sleduje u svých kolegů a často jim radí, aby udělali to samé. Často prý patřila právě mezi ty, kteří prudili. Dnes to má ale jinak. „Byla jsem přeborník v tom říkat lidem hlavně nepříjemné věci. Ale teď už to mám jinak,“ přiznala.
Doma se popichují - Nejen o tom čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 16.
