Leona Skleničková (24): Potřebovala jsem najít balanc!
Znáte ji jako Lidušku z pohádky Krakonošovo tajemství nebo aktuálně jako Alici ze seriálu Sex O´Clock, který běží na Voyo. Herečka Leona Skleničková (24) toužila po herectví už odmala a za svým snem si tvrdě šla. Perfekcionalismus a touha dosáhnout svého ji přivedla až k anorexii. I když si moc přála studovat DAMU, život jí ukázal, že všechno má svůj důvod a ten pravý čas. Dnes tato sympatická herečka přemýšlí o věcech jinak. A lásku, která k jejímu životu neodmyslitelně patří, si střeží. Co všechno Leona prožila na cestě k herectví?
Leono, nyní vás můžeme vidět v seriálu Sex O´Clock. Co je to za postavu?
„Hraju Alici, punkerku, která chodí na střední a patřičně si užívá toho, že žije ve velkém domě jen pod dohledem tety. Její rodiče jsou úředníci, toho času pracovně v Bruselu, a ona si z nějakého vnitřního vzteku, že ji na tom malém městě nechali, užívá svobody. Zkouší, kde jsou hranice, jak moc nemusí chodit do školy a co všechno jí projde. Nejvíce času na natáčení jsem strávila se Sárou Korbelovou, která hraje Emu, mou nejlepší kamarádku. A je pravda, že během toho natáčení jsme se tak sblížily, že teď ji považuji za jednu z mých nejbližších kamarádek i v reálném životě.“ (usmívá se)
To je úplně jiný typ role, než byla Liduška z pohádky Krakonošovo tajemství…
„To je asi to, co mě osobně hřeje a těší nejvíc, a ráda bych v takhle širokém spektru rolí zůstala. Je to víc zábavné. Za zlom ale u sebe považuju asi thriller Stínohra režiséra Petra Bebjaka, který běžel v kinech také loni, kde jsem hrála jednu z hlavních rolí a bylo to pro mě vůbec poprvé, kdy jsem dostala takovou důvěru ve velkém projektu a prošla filmem od začátku do konce.“
Jdete z role do role, volna moc nemáte. Nevadí vám to?
„Já si toho naopak moc vážím. Pořád si na tom ověřuju, jak mě tenhle životní styl, kdy hodně cestuji, musím se soustředit na jednu roli, pak si vyčistit hlavu a jít do něčeho jiného, baví. Myslím, že jsem takový blázen, co potřebuje dost svobody a má rád adrenalin, že něco tak proměnlivého mi moc sedí, hodně mě to nabíjí a těším se na další projekty. Třeba teď mě čeká řidičák, začínám s autoškolou. (směje se) Dlouho jsem to odkládala a konečně přišel projekt, který to ode mě vyžaduje a je to tedy součást nové výzvy, nové přípravy. Věřím, že jste stejně k věcem vždy nasměrováni v ten pravý čas. “
A co plánujete po řidičáku?
„Trošku koketuju s tím, že už by byl možná zase čas na nějakou cizinu, tak uvidíme.“ (usmívá se)
V rámci své práce jste už kus světa projela, hodně zajímavá byla Indie. Co ve vás konkrétně tato země zanechala?
„V Indii jsme byli deset dní s Prague Shakespeare Company v rámci festivalu. Nejdřív jsme navštívili Nové Dillí, kde pocítíte ten dvojí život. Na jedné straně velmi bohaté lidi, co žijí v domech s ostrahou, na druhé extrémní chudobu v ulicích města. A zároveň na jihu Indie bylo zajímavé vnímat to, jaké jsou tam nádherné pláže, příroda, ale ruku v ruce s tím jdou všude odpadky a špína… Bylo to pro mě silné i osobně, protože jsem vždycky tíhla k východní filozofii a józe a být těmto pramenům blíž a nacítit některá místa bylo skvělé. “
Po gymnáziu jste toužila jít na DAMU, což nakonec nevyšlo. Byla jste hodně zklamaná?
„Zprvu jsem to brala jako katastrofu! Až když jsem odjela do Londýna, pochopila jsem, že všechno má nějaký důvod. A že když si něco přejete, tak vás k tomu život stejně zavede, i když oklikou. Já jsem vždycky věděla, že bych chtěla pracovat v angličtině, a i proto jsem se jí s takovou vášní věnovala už na škole. Dnes už vím, že není důvod na nic čekat, aby se člověk začal věnovat věcem, po kterých touží, a začít je dělat hned. I to byl možná důvod, proč jsem později odešla z JAMU a skočila do práce dřív. Věděla jsem, že když se dveře k filmu začaly otvírat, nemuselo by tomu tak být znovu a rozhodla se poslechnout svou intuici. “
Teď vás to láká zpátky do Londýna, nebojíte, že se ztratíte z očí a nebude pak o vás zájem? Nejen to se dočtete v tištěném Aha! pro ženy číslo 15.
