René Slováčková (45): Už jsem nevěřila, že se vdám!
Je jednou z našich nejznámějších dabérek. Cesta k vysněné profesi však u René Slováčkové (45) nebyla jednoduchá stejně jako její život, neboť vyrůstala bez otce, muzikanta Felixe Slováčka (79). Teprve před deseti lety se vše změnilo. Dnes se René s tátou vídá a v rámci možností si ztracený čas snaží vynahradit. Šťastné chvíle pak sympatická herečka s nezaměnitelným hlasem prožívá i v partnerském životě. Po osmi letech soužití s o dvanáct let mladším přítelem se bude vdávat. Jak prožívala René život bez táty? Díky čemu k sobě našli cestu? A proč už nedoufala, že by se mohla vdát?
René, jak se vám nyní daří?
„Mám se v podstatě dobře. Když si představím, co se všude ve světě děje, tak se mám absolutně nádherně. Práce mám poměrně dost, protože stále vznikají nové a nové platformy a domácí kina a nestíhá se dabovat. I v soukromí je mi moc fajn. Nedávno jsem byla dokonce požádána o ruku.“ (usmívá se)
Tak to vám moc gratuluji. Bude tedy svatba?
„Ano. A víte, co je na tom nejlepší? Může nás oddat moje nejlepší kamarádka! To je sen, a tím pádem je i dané místo, kde se budeme brát.“
To nám asi neprozradíte. Řekněte ale, kde vás partner požádal o ruku?
„Na jedné procházce s naším pejskem, kde jsem to vůbec nečekala. Partner je o dvanáct let mladší, jsme spolu osm let a fakt jsem tomu ve svém věku nevěřila. Když mi bylo asi pětadvacet, tak jsem byla strašně nešťastná, že nemám chlapa. Že se všichni vdávají a já ne. A máma mi tenkrát řekla: Vždyť se podívej, tamhle ta se vdávala v padesáti a je šťastná. Tak mi je pětačtyřicet a jsem šťastná. Jen s těmi bílými šaty se závojem ještě nevím.“ (rozesměje se)
Kde jste se s partnerem potkali?
„Seznámili jsme se před lety v dabingovém studiu, kde dělal produkčního.“
Váš táta už o svatbě ví?
„Jasně, ten to věděl jako jeden z prvních. Musí mě přece k tomu oltáři někdo dovést. (směje se) Ale vážně, měla jsem pocit, že ho to potěšilo.“
Dlouhou dobu jste s otcem nekomunikovali. Jak došlo ke změně?
„To bylo před deseti lety. Asi dva měsíce před jeho oslavou a koncertem k sedmdesátinám mi najednou zavolal.“
Jak jste dokázali navázat vztah, který předtím nefungoval?
„Rozhodla jsem se, že se na spoustu věcí nechci ptát. Co bylo, se nedá vrátit, a odtud je nová startovní čára. Samozřejmě jsme se s tátou párkrát sami sešli a nějaké věci si vysvětlili, ale dál už to rozebírat nemá cenu.“
Udělat čáru za minulostí asi chtělo hodně síly…Jaký byl život bez táty?
„Nebylo to jednoduché. Jako malá jsem třeba měla hysterické záchvaty, když jsem ho viděla v televizi. Chtěla jsem jít za ním, ale nešlo to. Potom jsem si prošla i terapiemi, protože jsem měla problém navazovat vztahy s muži. Jak mi řekl jeden terapeut, je to tím, že když se zamiluji, hned začnu podvědomě přemýšlet o tom, jaké to bude, až mě ten muž opustí. Děje se tak proto, že první láska, kterou dítě, respektive dcera zažije, je ta otcovská. A když mě táta jako dítě opustil, tak to strašně bolelo. A já se přes to musela přenést.“
Je to teď lepší?
„V rámci možností ano. I když jsem pořád trochu nervózní, když jsme spolu. Ale pak na něj koukám a říkám si, jak jsem mu strašně podobná. Vidím, že dělám věci stejně jako on. (rozesměje se) Takže to vlastně dopadlo dobře.“
Zdědila jste po něm i hudební talent? Nejen to se dozvíte v tištěném Aha! pro ženy číslo 10.