Roman Paulus (47) má recept na šťastné manželství - Se ženou se často objímáme!
Je majitelem nejprestižnějšího gastronomického ocenění, michelinské hvězdy. Tu první Roman Paulus (47) získal v roce 2012, posléze ji ještě pětkrát po sobě obhájil. Bohaté gastronomické zkušenosti získal v zahraničí. V roce 1991 odešel do Rakouska. Posléze působil i v Londýně či na zaoceánské lodi. Po návratu ze zahraničí nastoupil v Praze do hotelu Hilton, kde zůstal šest let. Třináct let působil v hotelu Alcron, kde získal již zmíněné hvězdy. Dnes vede jeden z našich nejznámějších šéfkuchařů kurzy vaření, s kolegy a kamarády otevřel před časem bistro v Olomouci a mimo jiné dělá také cateringové služby. S manželkou Petrou žije v harmonickém vztahu už téměř dvacet let, mají spolu dvě děti na základní škole. Jak se Roman dostal k vaření? A co rád dělá ve volném čase?
Romane, co děláte, když nepracujete?
„Mám to velké štěstí, že jsem potkal moji ženu, se kterou jsme se poznali při práci ve stejném hotelu a se kterou si opravdu hodně rozumíme. Máme velice krásný a harmonický vztah, což je pro mě v životě to nejdůležitější. Hodně času tak trávím s ní a s našimi dvěma dětmi. Takže kromě vaření je mojí životní náplní rodina.“
Cestujete ještě pořád po světě, nebo jste už rád doma?
„Kdybych už nikam nejel, tak by mi to asi už nevadilo. Ale ano, taky cestujeme. Na přelomu roku jsme byli napůl pracovně a napůl dovolenkově na Srí Lance, to bylo hrozně fajn. Natáčeli jsme tam pro Kuchyni Lidl o tamní kuchyni, to bylo moc hezké. Naučili jsme se nějaká jejich jídla, byli jsme se tam podívat na plantáže koření… A nedávno jsem se vrátil z Londýna, kde jsem byl na stáži u Gordona Ramseyho. Jeden z mých kamarádů a zástupců z Alcronu tam už dva roky pracuje, tak mi tam umožnil nějaký čas strávit.“
Rodinu berete na cesty s sebou?
„Určitě. Bez toho by mi to nedělalo radost.“
Podědily děti vášeň pro vaření?
„To uvidíme. Ale třeba jedenáctiletá dcera měla nedávno za úkol natočit nějaký recept v angličtině a bylo hezké ji sledovat, jak si k tomu všechno nachystala a celé to odříkala. Měli jsme s manželkou radost, protože my také natáčíme videa, a kdyby dcera neviděla, že se tomu věnuju, tak by jí to určitě dělalo větší problém. Jinak ale žádné ambice u dětí nemám. My si se ženou jen přejeme, aby si našly, co je bude naplňovat, to je nejdůležitější.“
S manželkou jste už skoro dvacet let, jak vidno, pořád se máte hodně rádi. Jaký je váš recept na šťastné manželství?
„Můj recept je, že jsem našel tu správnou osobu. Ona je opravdu velice tolerantní a já to štěstí řadím k těm nejvyšším metám, co jsem mohl získat. Není to michelinská hvězda. Na tu vlastně vzpomínám s takovými smíšenými pocity, protože to bylo vykoupeno tím, že jsem skoro vůbec nebyl doma, a když na to vzpomínám, tak to nejsou jenom pozitivní emoce. A to, že to se mnou moje manželka vydržela v téhle fázi života, přisuzuju hlavně její toleranci a tomu, že mi nedělala ze života peklo, když už jsem ho měl v práci. My se prostě máme rádi. Neděláme z komára velblouda, děláme si ze sebe srandu a užíváme si to, že ve zdraví můžeme žít hezký život, a snažíme si to i připomínat. Taky se velice často objímáme. Za prací do Olomouce odjíždím pokaždé s pocitem, že už se těším, až budu zpátky.“
Pravda, v Olomouci jste si nedávno otevřel novou restauraci…
„Není to tak, že bych si ji otevřel já sám, je nás víc. Ale já se účastním toho projektu, nese to moje jméno. A jedná se v podstatě o takovou moderní kantýnu. Děláme i různé cateringové akce, takže mě to vlastně zavede na různá místa, často právě na Moravu. A je to pro mě i taková další etapa života, nebýt každý den na stejném místě, ale dělat různé věci.“
Ve svém oboru jste to dotáhl hodně vysoko. Povězte ale kdy a jak jste s vařením začínal?
„Z kuchařské rodiny nepocházím. Nejsem kuchař, který hrozně miloval jídlo a vařil, a proto se stal kuchařem. U mě to bylo spíš o tom, že se mi hrozně líbily články, které vycházely za revoluce od pana Jaromíra Trejbala, který vařil ve Francii. To byl ten okamžik, kdy jsem si hrozně přál stát se kuchařem. Nebylo to ani kvůli tomu jídlu, ale líbily se mi ty jeho historky a to, že cestoval. To mi bylo sedm osm let. Potom jsem si k jídlu našel vztah a hezky se to tak propojilo.“
A nelitujete?
„Určitě ne. Myslím, že je to hezké povolání. Jsem hodně zvídavý člověk, ale ve škole mi to zas tolik nešlo. Jakmile jsem se dostal do kuchyně, pochopil jsem, že je to moje cesta.“
Trpíte ještě trémou, když vaříte? - Nejen to se dočtete v tištěném Aha! pro ženy číslo 9.
