Chantal Poullain (66) se o svátcích nepodívá za rodinou do Francie...
Svátky se nezadržitelně blíží a většina z nás se už nemůže dočkat, až obejme svoje blízké. Na svoji rodinu se těšila i Chantal Poullain (66) a věřila, že pod stromeček dostane ten nejkrásnější dárek a uvidí svoji milovanou maminku, které je 86 let. Jenže osud to zařídil jinak. Chantal se bohužel domů do Francie nepodívá. Nejdříve se s rodinou uvidí až začátkem příštího roku. To jí na tváři přidělává vrásky. Herečka se totiž bohužel neumí s problémy svěřovat, a tak je na všechno sama.
Chantal je opravdu silná žena, které život namíchal pestré karty. Kvůli lásce k Bolku Polívkovi (73) opustila svoji rodnou zemi a odešla do neznáma, ještě za železnou oponu. I když jí vztah nakonec nevyšel, domů se už nevrátila. I potom jí osud nachystal velké překážky. Před jedenácti lety se jí povedlo zvládnout rakovinu prsu, i když podstupovala chemoterapie, ani jednou nezaváhala v tom, že by to neměla dát. Před časem zase musela na okamžitou operaci očí, protože se jí odtrhla sítnice a hrozilo, že oslepne. Nevyhnula se ani operaci ramene, které si ošklivě poranila na natáčení. To však všechno herečka překonala. Co však těžce nese, je to, že se na svátky neshledá se svojí rodinou ve Francii. Tak dlouho svoji milovanou maminku ani sestru s neteří neviděla! Původně za nimi měla vycestovat v létě. Jenže cestu odkládala, protože ji děsily zprávy o velkém náporu turistů na letištích. Bála se, že by musela hodiny někde trčet a nemohla si to dovolit ani kvůli práci. Dotáčela se totiž pohádka Největší dar, která se začala připravovat už v roce 2019. Točilo se s přestávkami, dokonce dvě zimy, na Valašsku. Poullain v ní hraje jezinku, která neumí česky. Na place se potkala téměř celá rodina. Hlavního boha si zahrál Bolek Polívka a v pohádce vystupuje i jeho dcera Anna Polívková (43). Pak chtěla Chantal za rodinou odletět na podzim, jenže ani to se jí nepovedlo. Další metou byl tedy konec roku…
Dárky od pošťáka
Herečka se proto těšila, že své milované uvidí o Vánocích. „Představte si, že na svátky nakonec nepoletím domů. Jsem ale v kontaktu s rodinou, každý týden si voláme. Ale je pravda, že už je potřebuji vidět a obejmout. Bude to ale až v lednu nebo v únoru,“ přiznala herečka smutně. Už teď se obává, aby její plány zase něco nezhatilo. To, že na svátky nepovečeří s maminkou a sestrou, je pro ni bolestné. Je to pro ni totiž něco výjimečného. „Vánoce jsou pro mě soukromá rodinná záležitost. Jsou totiž jen dvě události, které opravdu slavím, a to narozeniny a Vánoce. Obojí je spojené s příchodem na svět, a to je pro mě tajemná, krásná věc. Vánoce jsou především setkání s rodinou a lidmi, kteří se mají rádi a chtějí být spolu,“ vysvětlila v jednom z rozhovorů. Její Vánoce v rodném Marseille byly vždy krásné a rodinné. Dodnes ji vánoční atmosféra vrací do dětství. „Vzpomínám si na obrovský vánoční strom, který sahal až do stropu. Měl tři a půl metru, náš dům měl vysoké stropy. Jednou se maminka rozhodla, že udělá úplně jiný strom, a vytvořila ho pouze z větví. Pamatuji si, že byl nádherný. Ale vždycky to musel být opravdový, voňavý a hustý strom. Vánoce jsou pro mě vůně, záře svíček, které sice miluju po celý rok, ale na Vánoce ještě nějaké přidám,“ prozradila. Když jí bylo šest let, její rodiče se rozešli a s maminkou a sestrami se odstěhovaly do Ženevy k babičce. Tam žily v domě uprostřed hor, kde bylo spousty sněhu. „Lidé putovali tím sněhem úzkými cestičkami do kostela a všichni měli v rukou světýlka, která blikala do tmy. A když jsme se vrátili z půlnoční mše, tak jsme pili horké kakao a těšili se na druhý den, kdy nám pošťák Pere Noël přinese dárky,“ zavzpomínala herečka na to, jak to mají ve Francii s nadílkou. Přestože Chantal už není malé dítě, ta atmosféra jí chybí. Připomene si ji alespoň tím, že na jejím svátečním stole nebudou chybět mořské plody. Bez těch by její Vánoce nebyly tím pravým. „Potřebuju mořské ryby a mušle a můj syn je miluje také,“ prozradila s tím, že svátky stráví s Vladimírem Polívkou (33).
Fackuje se sama - Jak? Čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 50.
