Žena herce Miroslava Hanuše (59) Jana (60): Manželství chce trpělivost a smích!
Studovala Taneční konzervatoř a obor taneční pedagogika na pražské AMU. Jako tanečnice spolupracovala například s Národním divadlem, před časem však kromě divadelní choreografie, které se věnuje, začala pracovat pro charitu. Jana Hanušová (60) pečuje o seniory, díky čemuž objevila svůj velký koníček, a tím je psaní. Jejím manželem je herec Miroslav Hanuš (59), se kterým jsou spolu už dlouhých 31 let a vychovali tři, dnes už dospělé, dcery Alžbětu, Elišku a Jindřišku. Co je pro Janu v životě důležité? Čím ji manžel překvapil? A co jiného o sobě a životě s hercem prozradila?
Jano, nedávno vám vyšla kniha Rádio v mrazáku. O čem kniha je?
„Kniha Rádio v mrazáku je o práci terénní pečovatelky. Jsou to příhody, které jsem zažívala každý den během své služby. Asi proto, že jsem tolik let pracovala v divadle nebo u filmu, tak jsem v těch každodenních zážitcích viděla víc než jenom obyčejnou službu. V době, kdy byla v koroně zavřená všechna divadla a můj táta (který byl u nás doma až do posledních dní) už nebyl, chtěla jsem naplnit svůj život nějakým dalším úkolem. A ten jsem našla v charitě. Pochopila jsem, že potřebuju o někoho pečovat.“
Jak se ale choreografka dostane k práci pečovatelky o seniory s Alzheimerovou chorobou?
„Nastoupila jsem do pečovatelské služby, ke starým, nemocným a umírajícím. Nevybírala jsem si seniory s Alzheimerovou chorobou, ale těch bylo hodně a byli velmi výrazní. Většina materiálu ke knize je právě s těmito lidmi. Každý den přinášel nové výzvy a nové příhody.“
A tak jste začala psát?
„Já jsem prostě musela psát, protože těch emocí a zážitků v charitě bylo tolik, že jsem ráno ještě před službou sedla k počítači a vypsala se z toho.“
Máte v plánu i další knihu?
„Knihu už píšu, potřebuji jenom víc klidu, a až budu mít po premiéře v Ostravě a v Pardubicích, tak si ten klid najdu, i kdybych měla letět několik hodin letadlem a tam pár týdnů zůstat. Těším se na to strašně moc, protože mi psaní přináší novou dimenzi v životě. Při psaní se totiž cítím jako ten nejsvobodnější člověk na světě.“
Je o vás také známo, že se ráda smějete, jak moc je pro vás smích a humor v životě důležitý?
„Směju se ráda. Směju se pořád a směju se tam, kde to jde. Občas se směju i tam, kde bych měla plakat. Tím jsem chtěla říct, že jsem nezdolná a nenapravitelná optimistka. Smích mi pomáhá mávnout rukou nad některými věcmi, které nestojí za to, aby si s nimi člověk kazil den. Smích mi taky pomáhá hledat cestu z blbých životních situací.“
Celý život vás provází tanec. Zatančíte si občas doma třeba s manželem?
„Ano, tančíme spolu a rádi. Občas i doma, když se nám zachce. Třeba v kuchyni, ale zatančili jsme si i například na maturitních plesech našich dcer.“
Jak jste se vy dva spolu vůbec poznali?
„Přes práci. Nejdřív jsem byla jeho učitelka pohybu na DAMU, později byl v angažmá v divadle na Kladně, kde režíroval hru Limonádový Joe, a já jsem byla choreografka. Tam nás napadlo, že by bylo fajn být spolu.“
Čím vás tehdy oslovil, galantností, vtipem…?
„Kromě toho všeho byl krásný.“ (usmívá se)
Brali jste se až po 18 letech společného života, proč po tak dlouhé době?
„Brali jsme se, až když se nám chtělo, a to bylo shodou okolností v době, kdy jsme už měli dlouho společný život a tři děti. Jednoho krásného letního dne jsem u snídaně Mirkovi řekla, že bych se docela chtěla vdávat, a on mi řekl: No jo, ale zítra je neděle, to nás nikde neoddají. Zasmáli jsme se a domluvili svatbu na další týden v Jablunkově, kam jezdíme na prázdniny. Měli tam volný termín a bylo to krásné, dcery nám šly za družičky. Byla to hodně malá svatba, o to ale krásnější. Bylo léto, k obědu bylo kuře s bramborem a po svatbě jsme opékali buřty a fotili se na louce s krávami.“ (směje se)
Čím vás manžel dokáže nejvíc překvapit? Nejen to se dočtete v tištěném Aha! pro ženy číslo 49.