Viktor Preiss (75): Noční můry mívám dodnes!
Bezpochyby patří mezi naše nejlepší herce. Jeho role jsou nezapomenutelné a nebyly by to Vánoce, kdyby se na obrazovkách nevysílala pohádka S čerty nejsou žerty, ve které si zahrál zlého správce. Hláška, kterou si sám vymyslel »na doživotí – do konce života« dokonce zlidověla. Přesto Viktor Preiss (75) před šesti lety herectví pověsil na hřebík. V divadle už ho neuvidíme, a jak přiznal, ani mu to nechybí. Snad vůbec poprvé vysvětlil, proč se odhodlal k tomuto kroku a jakou roli v tom hrál jeho kolega Josef Abrhám (†82).
Nevyklidil skřínku
Hraní tedy dodnes nemůže dostat z hlavy. „Herectví s sebou nese určité dědictví. Když se nějakým způsobem emočně angažujete, věci přímo i nepřímo prožíváte, tak to nějaké důsledky nese,“ uvědomuje si. Přestože mu nikdo neukřivdil a odchod z divadla byla čistě jeho vnitřní záležitost, je zvláštní, že od té doby, co naposled zavřel dveře Divadla na Vinohradech, se tam neobjevil. Ani jako divák. Do divadla prostě nechodí, nijak ho to tam netáhne. „Je to možná špatně, ale já jsem do Divadla na Vinohradech vyjma vrátnice od té doby nevstoupil. Není to proto, že by mi někdo ublížil a já se rozhodl, že už tam nevstoupím. Tak to není. Prostě jsem se tam už nedostal,“ tvrdí Preiss. Také přiznal, že herectví nikdy nebyl jeho sen, za kterým by si tvrdě šel. Až tak po tom netoužil a nesnažil se zuby nehty prosadit. Ale osud mu to prostě poslal do cesty. „Já jsem se v podstatě na jeviště až tak nechtěl dostat a nakonec jsem tam strávil téměř přes půl života,“ uvědomuje si. I když ho pocity takhle zválcovaly a on odešel, přece jen něco pro své následovníky v divadle zanechal. Nechtěl odejít bez toho, aby tam po něm nezůstala žádná stopa. Když Viktor Preiss v roce 2016 odcházel z divadla, nevyklidil svoji hereckou šatnu. Ve skřínce nechal spoustu svých věcí s cedulkou a vzkazem: Tohle vše je volné. Domů si nevzal pudřenku, talisman nebo svůj hrneček na kafe. Všechno tam nechal schválně. „Chtěl jsem tam nechat něco pro pokračovatele. Chtěl jsem, aby se z toho hrnečku někdo další napil a řekl si, že to byl můj hrneček. A i já jsem měl takové dědictví. Jeden starší kolega mi nechal ve skřínce plakáty nahých dam,“ prozradil.
Terapie kreslením
O návratu do divadla tedy herec vůbec neuvažuje. Jeho žena Jana Preissová (74) sice hraje v Národním divadle, ale její manžel ji následovat nehodlá. O svých rolích a i se svými pocity se však s ní dělil. O Janě totiž tvrdí, že když ji potkal na DAMU, tak to byla láska na první pohled. „Já si ten okamžik, kdy jsem ji poprvé viděl, pamatuju jako zastavení času. Něco se mezi námi stalo. To je jako, když čekáte bouřku, koukáte do nebe a ono se zableskne. Nezablesklo se, ale ve vzduchu něco zůstalo,“ přiznal. Jana je jeho oporou a on zase tou její. Ale kromě své ženy se herec uchýlil ještě k něčemu, co považuje za svou terapii. Vrhnul se na malování. „Čím dál více se vracím k čmárání. Je to útěk. Zapomenete na čas a starosti. Maluju jen hezké věci,“ přiznal. Výtvarný talent má zřejmě po svém dědečkovi, který byl akademický malíř. Velkou část svého dětství totiž trávil i prarodičů na Vinohradech a především v jeho ateliéru. „Vyrůstal jsem mezi obrazy, čichal jsem vůni terpentýnu, viděl jsem nádherné ženské akty. Bylo to království samo pro sebe,“ svěřil. Když má tedy chmurné nálady, snaží se z nich vykreslit. Nejčastěji kreslí klauny a šašky. Výtvarná činnost je pro Preisse dokonalou cestu, jak se vyhnout depresím. Rodina Preissů se se svými démony umí poprat. Přesto ale Viktor neříká, že by si v životě prošel doslova peklem. „Každý má ty hranice pekla jinak nastavené. Pro každého je peklem něco jiného. Já si samozřejmě také prošel bolestmi a smutkem, jako každý. Ale přímo peklo to nebylo,“ přiznal herec, kterého potěší, když ho lidí na ulici poznávají. Nemusí si spolu ani povídat, stačí mu prý, když se na něj někdo usměje. To mu stačí a hrozně ho to potěší. I přes to všechno, čím si Preiss prošel, však tvrdí, že kdyby si měl vybrat ještě jednou svoje povolání, opět by zvolil herectví. „Kdybych měl jít tou samou cestou a potkat ty stejné lidi, tak bych si to opět vybral. Mně tolik cizích lidí na mé cestě pomohlo! Nikoliv moje stará rodina, ale cizí lidi,“ dodal Preiss.
Celý článek čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 46.
