Bára Munzarová (50) popsala odchod táty Luďka (†85) i péči o maminku Janu Hlaváčovou (84)...
Není to lehké, ale ona to dělá ráda. Herečka Bára Munzarová (50) se obětavě starala o svého nemocného tátu Luďka Munzara (†85), který zemřel před třemi lety, stejně nyní pečuje o maminku Janu Hlaváčovou (84), která se také potýká s neduhy související se stářím. Jaké byly poslední hodiny života famózního herce? Jaký zanechal rodině vzkaz, ukrytý v betonu? A v čem se poučila od své mámy?
Pro Báru Munzarovou byli rodiče vždycky vším. Byli pro ni morálními pilíři a vštípili jí do života ty správné hodnoty, i přestože na ni a její starší sestru Terezu (59) během divadelní sezony mívali málo času. „Ale o prázdninách nám to vynahradili. Jezdili jsme obytnou Avií, kterou jsme měli přestavěnou, a projeli jsme celou Evropu,“ svěřila Munzarová, která vyrůstala v harmonické rodině. Přestože na jevišti oba rodiče působili energicky, doma se nehádali. Panovala u nich pohoda. Někdy to však možná i bylo na škodu. Tatínek Luděk totiž svoje emoce skrýval. „Všechno dusil v sobě. V noci chodil po Modřanech, nespal a jel si to ve svém nitru,“ svěřila Bára s tím, že později sám Munzar uznal, že kdyby se více navenek rozčiloval a vybíjel si zlost, mohlo to s ním dopadnout jinak. „Když jsme bydleli pohromadě a on viděl mého manžela Martina Trnavského, jak se z nuly na sto umí rozčílit, tak na něj koukal a říkal: »Tohle kdybych se býval naučil, tak jsem nemusel mít tu rakovinu.« Protože si to všechno vlastně dával dovnitř,“ vysvětlila Bára v rozhovoru pro internetový pořad Face to face. Všechno by možná bylo jinak.
Odmítl transfuzi
Jedno je však jisté. Luděk Munzar měl to velké štěstí, že zemřel doma, v pokoji a v kruhu svých blízkých. I když pro rodinu to nebylo snadné. Všechno na svých bedrech nesla Bára, která vůbec poprvé detailně popsala, jak vypadal tatínkův odchod na druhý svět. „Udělala jsem všechno, co bylo v mých silách, abychom měli tatínka doma. Bylo to hodně v mé režii a sestra mi hodně pomáhala. Ona žije mimo Prahu, takže vždycky přijela na týden a vzala si na dovolenou, abychom se vystřídaly,“ vysvětlila herečka. Nebylo však vůbec snadné naučit se, co a jak. Munzar byl velmi nemocný a jeho dcery mu od bolesti ulevovaly kapačkami, které se musely naučit správně podávat. „Měl nemocné srdce, rakovinu a odcházela mu ledvina. Měl jednu, která fungovala na třicet procent, a dostával doma pětihodinové kapačky,“ přiznala Munzarová. Všechno šlo dobře, tátovi se dařilo, hlava mu fungovala na sto procent. Až jednoho dne se rozhodl, že už stačilo. „Naplánovali jsme krevní transfuzi, která by mu mohla dodat nový »benzín« do žil, jak sám říkal. Jenže najednou došlo k tomu, že už na sebe nechtěl nechat sáhnout. Bez jakéhokoliv zhoršení. A já v té chvíli cítila, že došlo k vnitřnímu rozhodnutí jeho duše. Že jeho duše si už tady ochutnala všechno a už víc nechce,“ přiznala smutně herečka. Než její otec naposledy vydechnul, jakoby zázrakem stihla ještě domluvit, aby se za ním přijel podívat farář z nedaleké farnosti. „Ani nevím jak, ocitla jsem se před farou. Tatínek chodil do kostela a i předčítal o Vánocích z Bible. Zazvonila jsem a pana faráře poprosila, jestli by nepřišel dát tátovi poslední pomazání,“ svěřila. A udělala to opravdu na poslední chvíli. Pár hodin poté se tátova duše vydala na dlouhou pouť. „V pondělí jsme odpojili kapačky a nechali jsme tomu volný průběh. Ve čtvrtek večer přišel pan farář a dal tátovi poslední pomazání. A v noci na pátek tatínek odešel, jako kdyby na to čekal,“ myslí si Bára.
Více čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 19.
