Veleúspěšná běžkyně Jarmila Kratochvílová (70) - Rekord drží už 37 let!
Letos v lednu jí bylo sedmdesát, ale při pohledu na její vitalitu byste Jarmile Kratochvílové, jedné z našich nejúspěšnějších sportovkyň, tipovali určitě méně. Dvojnásobná mistryně světa je vůbec nejlepší běžkyní české historie a v 80. letech úspěšně kralovala i světové atletice. Její rekord z Mnichova v běhu na 800 metrů platí už bezmála čtyři desítky let.
Kratochvílová se narodila 26. ledna 1951 v Golčově Jeníkově. Už jako malá holka fyzicky „makala“, což se jí v budoucnu vyplatilo. „Měla jsem svaly. Od malička jsem totiž pracovala na poli,“ přiznala. Na základní škole si jí všimnul učitel Zdeněk Sychrovský, který založil atletický kroužek a jednou týdně žáky trénoval. „Jarmilo, v tobě něco je,“ řekl jí. Svůj talent začala rozvíjet na gymnáziu v Čáslavi, kde studovala. Její kamarádka ji přivedla na atletické hřiště, kde Jarmila před očima trenéra Miroslava Kváče, který se později stal jejím klíčovým člověkem, předvedla, co v ní je. Bylo jí sedmnáct a atletika ji pohltila. V běhu jí sotva stačili stejně staří kluci. Do dálky skákala přes pět metrů, koulí házela přes devět metrů. Ukázalo se, jak dobrou má fyzičku, a měla skvělý základ i pro imunitu. „Vyrostla jsem na sádle a řízcích. A když se k tomu přidá pobyt na čerstvém vzduchu, tak to bylo ono.“
Tvrdé začátky
Trenér Kváč zastával drsné tréninkové postupy. „U závodníka se musí rozvíjet pohybová schopnost, pro kterou má největší dispozice. U Jarmily tedy síla,“ zněla jeho filozofie. Musela absolvovat náročné tréninky. Běhala třeba v bazénu s vodou nad kotníky, nebo měla na sobě vestu, která vážila devět kilo. „Trénovala jsem v době, kdy tu nebyla umělá hmota. Děsila jsem se zimy, že sníh napadá na škváru, ta zmrzne, bude se vzdouvat a propadávat. Trenér mi dráhu občas posypával popelem, aby mi to tolik neklouzalo. Ale já si zvykla,“ uvedla. Po maturitě nastoupila do fabriky, kde dělala v účtárně. Pak vždy následovala obrovská tréninková porce. „Musela jsem vydržet… Ale já to měla hrozně ráda, to zaprvé. Za druhé: Měla jsem štěstí, že jsem byla zdravá. Trenér o mně vždycky mluvil jako o holce z vesnice, kterou moc nic nesrazilo,“ vysvětlila. Její rodina věděla, jak tvrdě maká, kryla jí záda, a to pro ni bylo důležité. „Měla jsem velikou podporu v rodině. Je důležité, nebýt v tom sám. Oni tomu sice nerozuměli, ale také mi nic nezakazovali, pomáhali mi – ať už rodiče, sestry nebo sestřenice…“
Svalů přibývalo…
Atletiku sice Jarmila zbožňovala, ale někde v hloubi duše možná toužila být jako její kamarádky. Jednu dobu se pokoušela změnit svoji postavu a zatoužila po ženských tvarech. „S tréninky mi svalů přibývalo. Přesto jsem se rozhodla, že zkusím zhubnout. Po strašných útrapách jsem zhubla dvě kila,“ svěřila. Brzy zjistila, že nemá smysl bojovat s větrnými mlýny a uvědomila si, v čem jsou její priority. „Trenér kroutil hlavou a říkal: To je blbost. Jez, jak jsi jedla, jenom omezuj sladké. Ale já nejsem typ na sladké, já si spíš dám to maso než dort,“ vysvětlila atletka, která Kváčovi plně důvěřovala. Fungovalo to i obráceně a trenér věděl, že se na ni může spolehnout. „Věděl, že odtrénuji, co mám, i když u toho nebude. Na druhou stranu se s ním nedalo moc diskutovat. Jednou jsem se chtěla po Silvestru víc prospat, ale řekl: Dej si dvě deci a o půlnoci běž do postele. Na Nový rok ať jsi v půl desáté na hřišti.“
Má ohromnou rodinu! To a mnohem více čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 18.
