Barmanka Vanda z Poldy Jitka Sedláčková o nejdůležitějších lidech života...
To, co si Jitka Sedláčková, kterou teď vídáme jako barmanku Vandu v seriálu Polda, všechno prožila, nebylo vždy zalité sluncem. O to radostněji a odhodlaněji přistupuje k životu teď. Vyrůstala jen s maminkou, kterou nadevše milovala a žila ve strachu, že by o ni jednou přišla. Když se tak stalo, Jitku to srazilo na kolena. Obrovské citové pouto chová i k dnes už dospělému synovi Filipovi, na kterého byla také sama. O to víc se herečka těší, že už brzo přivítá na svět své první vnouče. Co ještě prozradila?
Zmínila jste se, že máte pro dnešek odběháno, opravdu běháte každý den?
„Běhám už deset let, ale teď jsem skutečně asi rok nevynechala ani jediný den. Tedy jsou dny, jako třeba Štědrý den, kdy vynechám, ale na Boží hod už mažu a na Silvestra i Nový rok taky. V létě pak, když jsem na chalupě, běhám nejraději ráno, kdy ještě není takové vedro. Když mám ale depku, kterou teď naštěstí nemám (směje se), pak klidně vyběhnu v devět večer a hned je mi lépe.“
V zimě to ale nebylo asi vždy příjemné…
„Naopak, nabalila jsem se a měla jsem vždycky krásný pocit. I když jsem v zimě zažila několik úrazů, ale pokaždé jsem i tak šla běhat. Největší úraz jsem měla před Štědrým dnem. Miluju místo zvané Sv. Jan pod Skalou a dělám výstupy až ke kříži nahoru, což je poměrně velké převýšení. Když jsem to šla poprvé, trvalo mi to asi tři čtvrtě hodiny, dneska maximálně čtvrthodinku. Ke konci jsou schody zakončené takovými hřeby a strašně to tehdy klouzalo. A já jsem po jednom schodu sjela a hřeb jsem si zarazila do boku. Byla jsem kompletně celá od bláta, ale umyla jsem se dole ve studánce a šla do hospody U Máni v Třebáni na polévku. A pak jsem běžela dál. Večer jsem sice spala na zemi, protože na posteli to nešlo, ale další den jsem zase vyběhla.“
To už musíte mít dobrou fyzičku…
„Běhám adekvátně k věku. To znamená, běžím jdu, běžím jdu, tedy indiánský běh. Ale zvládnu i kus běhu bez zastavení, vydržím asi čtyři kilometry. Je to moc dobrý pocit, že nevynechávám, že jsem poctivá. Nechci si nic nalhávat, ale mám energii mladšího člověka. Něco se stalo, že jsem si vzala zpátky roky, které jsem mezi čtyřiceti a padesáti prošustrovala. A teď mám takovou páru, že moc mých vrstevníků s takovou párou neznám.“ (směje se)
S pohybem souvisí i to, že jste před časem hodně zhubla, je to tak?
„Zhubla jsem tehdy asi dvacet šest kilo, z čehož mám zpátky zhruba deset. Ale cítím se dobře. Také jím hodně zdravě, odděluju přílohu, nebo naopak si dám jen přílohu třeba se salátem. Sním klidně i něco málo sladkého, ale s mírou. Nepiju žádné sladké tekutiny. Miluju ovšem víno, to si dopřeju, a u jedné skleničky nezůstane. Kávu jsem nahradila meltou a jím doplňky stravy, zkrátka se snažím udržovat a v jídle moc neriskuju. Vůbec jsem se hodně změnila. Nikdy jsem si nemyslela, že to v mém věku lze. Změnila jsem se vnitřně, pohledem na život a získala jsem ohromný nadhled. Ale umím se i celý den válet v posteli, to zase jo. Pyžamové dny jsou u mě obden na pořádku dne, pak ale vstanu a jdu běhat.“
Co vám na tu změnu říká váš syn?
„Když říkám, jdu běhat, tak on, ať jdu. Myslím si, že mě obdivuje jako člověka a já jeho taky. My na sobě hodně visíme, potřebuju, aby byl v pořádku, protože kdyby nebyl, tak se mi zhroutí svět. Naštěstí má skvělou holku, která neřekla, jdi už někam se svojí maminkou, a náš vztah pochopila. (směje se) Já se tedy do ničeho nepletu, jen z dálky pozoruji. Nebydlíme spolu. A těším se, protože brzo bude tatínkem. Můžu prozradit, že budou mít holčičku. Vybrali jí židovské jméno Ava a u toho bude ještě Marie, aby to bylo jako Ave Maria. Marie bude po mojí mamince a po mamince druhé babičky.“
Zažijete tedy úplně novou roli babičky, jak se těšíte? To a mnohem více najdete v tištěném Aha! pro ženy číslo 17.